Kapitola patnáctá - Mateřské pouto

Jan Šimon seděl již od sedmi ve své pracovně a čekal. Ihned po probuzení volal na policii, aby se zeptal, jestli už našli ztraceného klienta. Po zamítavé odpovědi se umyl, oblékl a vyrazil do práce. Teď před ním stál hrnek s kafem a Jan se jen díval, jak se z hrnečku kouří. Mobilní telefon měl položený na stole. Čekal. Věděl, že v kuchyni již připravují snídani, všiml si při příchodu i toho, že Radka ve své kanceláři svítí. Vrátná 

Anička snad ani neprojevila překvapení, když ho viděla přijít do práce tak brzy. Jen ho pozdravila a dál se věnovala třídění pošty, která se jí na recepčním pultu nahromadila za včerejšek, kdy měla volno. 

Kapitola čtrnáctá - Fanouš

Jitka seděla u barového pultíku ve své kuchyni a s radostí zjistila, že venku bude zase hezky. Nalila si kávu a začala procházet papíry, kde byly malým písmem uvedeny různé cifry. Žlutým zvýrazňovačem některé z nich označovala. 

Kapitola třináctá - Pohřeb

Petra Horáková stála v obřadní síni místního krematoria a po tvářích jí tekly slzy. Z reproduktorů zněl sbor zajatců z opery Nabucco a rakev pomalu zajížděla za černý závěs. Cítila, že se jí otec chytil za předloktí, zezadu slyšela pláč. Když rakev zajela, sebrala se a rychle vyšla z obřadní síně. Zahnula do malého parčíku u hřbitova a sedla si na lavičku. Slunce svítilo a první ptáci již oživovali ticho svým zpěvem. Párkrát se zhluboka nadechla a dívala se do keřů, kde již rašily první listy. 

Kapitola dvanáctá - Ve skladu

Kuchařka stála u výdejního okénka a kladla na pult talíře s rybičkovou pomazánkou. Personál je roznášel ke stolům, kde již seděli klienti. Někteří usrkávali nalitý horký čaj, jiní jen čekali. Pečovatelky začaly pomazánku roztírat na chleby a podávaly je klientům.  V jídelně panovalo poměrně ticho. Kuchařka zkontrolovala, že si všichni vše vyzvedli a stáhla roletu. Ta s klapnutím dopadla a v jídelně se opět rozhostilo ticho narušované jen cinkáním příboru o talíř a usrkáváním čaje. 

Kapitola jedenáctá - Úmrtí

Lenka seděla opatrně na kraji gauče. Když viděla ten nepořádek, který tam Radka má, odmítla i kafe. Byla to její sestra, ale i tak se jí poměrně dost eklovalo se tam napít. Přemýšlela, kde došlo k tomu zlomu, že její sestra, která byla vedena k úklidu úplně stejně, dokáže přivést byt do takového stavu. Nebyl to nový byt a ani zařízení nebylo nové, ale čistotu a pořádek by tam udržet mohla. A že se na tohle dívá máma? To jí vrtalo hlavou ještě víc. Modrá deka byla špinavá a flekatá. Stolek pobryndaný jídlem a pitím, uprostřed stál popelník přetékající nedopalky. Nepříliš čistý koberec neviděl vysavač už poměrně dlouho a všude byla spousta prachu. O špíně na oknech nemluvě. Ta byla korunována zažloutlými záclonami. V místnosti byl cítit pach nevětrání, cigaret, jídla a špíny vůbec. 

Kapitola desátá - Vrchní

Karolína dosedla do křesla. Slyšela, jak Adéla vedle dovírá dvířka praček. Vzápětí seozvalo několikeré otočení, jak na pračkách nastavila program. Když vcházela do dveří, projela chodbou Boženka s vozíkem plným oblečení. Malá místnost sloužící jako šatna pro pracovnice prádelny byla občas plná. Scházely se tu uklízečky, sem tam zašli i chlapi z údržby. Tři křesla, stolek a malá skříňka prostor téměř zaplňovaly. Malé okno u stropu suterénní místnosti neposkytovalo dostatek světla ani při slunných dnech, takže mdlá žárovka svítila celý den v marné snaze prozářit temný prostor k útulnosti. 

Kapitola devátá - Modrý šanon

Jitka Pokorná seděla sama v tmavém bytě. Pod okny slyšela projet jednu z nočních tramvají. Natáhla se a dolila si bílé víno. Zhluboka se napila a potom ruku se skleničkou opřela o područku pohodlného fialového křesla. Když před pár hodinami domluvila s Lenkou, měla dojem, že jí pukne srdce, jaký měla vztek. Když se potom manžel se synem uložili k spánku, vyndala z vinotéky láhev oblíbeného Rulandského a otevřela si ji. Věděla, že stejně neusne. 

Kapitola osmá - Vztek

Miloš vyšel z policejní služebny. Zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného vytrvalým deštěm. Pršelo už tři dny. Rozhlédl se a pomalu odcházel na zastávku autobusu. Cestou si zapálil cigaretu. I přes, na leden, nezvykle teplé počasí mu ruka křehla. Déšť mu smáčel hnědou bundu a nakrátko ostříhané vlasy se mu brzy lepily k hlavě. Hlavou se mu honily okamžiky právě odžitého výslechu. Nakonec z toho neměl tak hrozný pocit. 

Kapitola sedmá - Předvolání

„To snad né.“, křičela Radka na jednu z kuchařek, která schlíple stála ve dveřích kanceláře. 

„No, my jsme to nevěděly. Prostě ty housky nepřišly. Nemáme, co dát k snídani.“ skuhrala kuchařka. 

Kapitola šestá - Štědrý den

Domov se na Štědrý den neprobudil do hezkého rána. Sníh vystřídal déšť, který bičoval severní okna budovy. Vytrvale bubnoval do okenních tabulek a na obloze visely těžké tmavě šedé mraky. V pokojích bylo přítmí, takže personál chodil a všude rozsvěcel. Klienti se pomalu trousili do koupelen, kde jim pečovatelé pomáhali s ranní hygienou. Mnoho z nich bylo na vánoční svátky u svých rodin. Pro ostatní začal nejsmutnější den v roce. Všude se vznášela osamělost. 

Kapitola pátá - Havrani

Radka prošla setmělou a tichou recepcí. Bylo půl páté ráno a ještě nikdo v práci nebyl. Večer ještě řekla matce, která s ní posledních několik týdnů bydlela, že ráno musí do práce hodně brzo, a požádala ji, aby se postarala o děti. Teď se zapsala do knihy příchodů a odešla do kanceláře. Rozsvítila a přihlásila se do počítače. Teprve potom odložila bundu a zapnula rychlovarnou konvici, aby si uvařila kafe. Na stole se jí kupily faktury, které ještě nestihla zpracovat. Musí s tím pohnout. Teď jde o všechno. V noci toho moc nenaspala, převalovala se v posteli a přemýšlela o rozhovoru s Jitkou. Půjde do toho. Nemá moc na výběr. Jitce se určitě postavit neumí, takhle na tom určitě ještě vydělá. Sestra by taky jistě byla pro. Nad ránem měla jasno. 

Kapitola čtvrtá - Zlomená noha

Jitka Pokorná zaparkovala své černé BMW u chodníku, ze zadního sedadla vzala  dlouhý černý kabát lemovaný kožešinou a přehodila si ho přes ramena. Kabelku a tašku  s notebookem vzala do ruky. Jedním pípnutím zamkla auto a poté již bylo noční ulicí  slyšet jen klapot jejích podpatků. Chvíli hledala dům č. 5. Dveře do domu byly otevřené  dokořán. Světlo v chodbě nefungovalo. Vyndala z tašky I-phone a svítila si na schránky. 

Kapitola třetí - Potkani

Pečovatelka Dana táhla chodbou pytel s použitými plenami. Žlutý plastový pytel byl  těžký, nahoře byl stažený černým provázkem a po straně měl nápis „Nebezpečný odpad“.  V ruce držela klíč od skladu, kam pytle dávali. Přivolala si výtah. V tuhle brzkou ranní  dobu byl v domově klid. Aktivita panovala pouze v kuchyni, kde kuchařky připravovaly snídani a k životu se už probudila i prádelna, kde Boženka s Adélou třídily prádlo a dávaly je do praček.

Kapitola druhá - Ranní nevolnost

Kola černého BMW v zatáčce proklouzla. Měla si koupit offroad, prolétlo Jitce Pokorné hlavou. Sevřela volant, až jí klouby na rukou zbělely. Volant ostatně svírala křečovitě celou cestu z centra Prahy až na její okrajovou část, kde stála nově rekonstruovaná budova domova pro postižené. Částečně ze strachu, aby vůz i v zatáčkách na uježděném a umrzlém sněhu ovládla, částečně ze vzteku. Ten ji provázel už od nedělního večera. Celou noc na pondělí se převalovala v posteli a přemýšlela. Když v únoru poprvé vstoupila do svého dočasného působiště, nepočítala s tím, že ještě v prosinci ji neustanoví ředitelkou jedné státní instituce, ale stále bude řešit problémy tohoto místa. Jmenování se vleklo, a tak pořád velela tady, byť k tomu neměla vlastně žádné pověření. Jejím mandátem bylo pouze to, že uměla sama stát pevně ve svých kramflecích a veškerý personál se jí bál a nenáviděl ji. Bylo jí to jedno. Teď najednou ale začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Nejenže jí o včerejším maléru vrchní sestra Kovářová nevolala, ale ani ředitel nepovažoval za nutné ji zpravit dřív, než v devět hodin večer, když dorazil domů. Dal jí tím jednoznačně najevo, že si to dokáže vyřešit sám, a způsobil jí tak osamocený večer, kdy manžel se synem raději zmizeli ve svých pokojích, než by jej strávili v její přítomnosti. Cítili, že je hodně vzteklá. Šli jí radši z cesty.

Kapitola první - Poprvé

Poklidné nedělní odpoledne prořízl zvuk policejní sirény. Toho dne od rána hustě sněžilo, policejní Octavie v zatáčce nebezpečně uklouzla. Poručík Mařák za volantem smyk vyrovnal a pokračoval neuklizenou cestou dolů. Strážmistr Horáková se tiše modlila. Bála se jet touto takovou rychlostí po uježděném sněhu, i když věděla, že její kolega je zkušený řidič. Současně ale měla strach z toho, kam ji poslali. K policii nastoupila před pár týdny, teď to tohle byla její první víkendová služba. A rovnou  skok z okna. Navíc v nějakém ústavu pro duševně choré. Měla strach. Bála se. A jak. Na chvíli zavřela oči a zhluboka dýchala. Cítila, že auto brzdí. Srdce jí divoce bušilo. Zeleně natřená brána se před nimi otevřela. Vjeli do velké zahrady.