Pečovatelka Dana táhla chodbou pytel s použitými plenami. Žlutý plastový pytel byl těžký, nahoře byl stažený černým provázkem a po straně měl nápis „Nebezpečný odpad“. V ruce držela klíč od skladu, kam pytle dávali. Přivolala si výtah. V tuhle brzkou ranní dobu byl v domově klid. Aktivita panovala pouze v kuchyni, kde kuchařky připravovaly snídani a k životu se už probudila i prádelna, kde Boženka s Adélou třídily prádlo a dávaly je do praček.
Dana čekala ve ztichlé potemnělé chodbě až se před ní dveře výtahu otevřou. Dotáhla pytel dovnitř a zmáčkla tlačítko suterénu. Chvíli čekala a potom urychlila zavření dveří tlačítkem. Výtah se pomalu rozjel. Je to už týden, co se stala ta věc s Markétou. Nikdo z vedení nikomu nic neřekl, párkrát se domovem mihli policisté, Miloš dál chodil do práce, Barbora se už neukázala. Říkalo se kdeco, ale Dana tomu moc nevěřila. Většinou drby neposlouchala. Štvalo jí ale, že se stane tak závažná věc a nikdo nikomu nic neřekne. Výtah zastavil v suterénu a dveře se tiše otevřely. Dana vyšla ven a táhla pytel za sebou. Všude bylo ticho. Pomalu vešla do chodby, kde na jedné straně byla prádelna a na druhé sušárny a sklad použitých plen. Na konci chodby viděla, jak ze šatny mužů vyšel údržbář Štefan. Hvízdal si, Dany si nevšiml.
Pytel s plenami opřela o zeď natřenou okrovou omyvatelnou barvou a odemkla dveře s nápisem „Nebezpečný odpad“. Dveře pomalu otevřela a najednou cítila, jak se jí něco mihlo pod nohama. Rychle se otočila a viděla, jak chodbou utíká velký tlustý potkan. Začala ječet.
Adéla zrovna zapínala první prací program tohoto dne, Boženka dál třídila prádlo ve velké vaně, když se suterénem rozlehl křik. Vyběhla z prádelny a viděla pečovatelku Danu, jak stojí u skladu plen a křičí. Doběhla k ní a zatřásla s ní.
„Co je, Dano?!!“ ptala se důrazně.
„Potkáááááááán.“ pištěla Dana.
Adéla se rozhlédla. Žádného neviděla, ale to neznamenalo, že ho neviděla Dana. Problém s potkany řešili už před 14-ti dny. Tehdy na Boženku ráno vyběhl jeden z hromady špinavého prádla. Chudák Boženka měla tehdy blízko k srdečnímu záchvatu a Adéla jí musela usadit v šatně a uklidnit.
Adéla odvedla Danu do šatny, usadila jí do křesla a běžela k údržbářům. Zazvonila a když vykoukl Štefan, vychrlila na něj, že je tu někde potkan.
„No jo, něco s tím udělám.“ řekl klidně a šel si pro vzduchovku.
V ten okamžik začala ječet Boženka. Adéla utíkala zpátky a viděla Boženku, jak stojí vprostřed místnosti se špinavým prádlem a ukazuje do rohu místnosti. Tam byl potkan a malýma korálkovýma očima na Adélu koukal. Adéla se zarazila. Tak moc se zase nebála, ale že by přítomnost potkanů vyhledávala, to zase ne. Její malá dcera měla doma dvě morčata, ale to bylo něco jiného.
„Štefanééééé, tady jééééééééé“ křičela Adéla.
Chodbou se ozvaly kroky a Štefan vešel do bíle vykachlíčkované místnosti. Chvíli mířil a potom vystřelil. Brok ze vzduchovky se odrazil od dlaždičky a zaryl se Adéle do tváře. Okamžitě jí vytryskla krev a hlavou se rozlila nesnesitelná bolest.
-
Poručík Mařák zaklapl zelené desky a zahleděl se z okna. Ze sněhu, kterého bylo ještě před týdnem všude plno, nezbylo nic. Manželka odjela včera s dětmi na chalupu, on sám za nimi pojede až pozítří. Vánoce stráví jako každoročně tam. Těšil se na starou roubenku, kterou zdědil po babičce, na praskot dříví v kamnech a děti, jak se se zčervenalými tvářemi vrací zvenku, kde staví sněhuláky, koulují se nebo jen tak válí sudy v čerstvém sněhu. Strážmistr Horáková si zalila kávu a sedla si proti němu. Rukou si upravila pramen zrzavých vlasů, který jí spadl do tváře. Chvíli zamyšleně míchala černou tekutinu v hrnečku a potom se napila.
„Tak co s tím uděláš?“ zeptala se.
„No, pošlu to kriminálce, tohle sami uzavřít nemůžeme.“
Mařákovi bylo líto mladého chlapce, kterého vedení domova v podstatě označilo za viníka celého incidentu. Víc se k věci nevyjádřili. Když minulý týden za Janem Šimonem jel, vzal si s sebou kolegu Petříka, protože Horáková měla volno. Chvíli se s ním bavili, ale nic kloudného z něj nedostali. K druhé pracovnici, která byla ten den ve službě, jim nic neřekl, na všechny otázky odpovídal vyhýbavě.
Mařák se zvedl od stolu a přešel místnost ke skříni se šanony. Vyndal jeden z nich a chvíli listoval. Našel složku s případem, který řešili před necelým půl rokem, kdy Markéta vyskočila z okna poprvé. I tehdy předávali věc kriminálce, ale pokud ví, nikam se to nehnulo. Sedl k počítači, přihlásil se do evidenčního systému trestných případů a zadal číslo. Za chvíli četl, že první Markétin skok z okna ještě není uzavřen. Otevřel jednu ze záložek a vyhledal jméno a telefonní číslo kolegy z kriminálky, který měl případ na starosti. Vytočil číslo a čekal. Telefon nechal desetkrát zazvonit a potom zavěsil. Na druhém konci se nikdo nehlásil.
„Pojedeme se tam ještě podívat.“ řekl Horákové.
„Hned? Nebo až to dopiju?“ podívala se na něj.
„Dopij to, skočím ještě za šéfem.“ odpověděl a za chvíli se za ním zavřely dveře.
Horáková se podívala z okna. Za mraky vykouklo sluníčko, venku to vypadalo jako na jaře. Nic nenasvědčovalo tomu, že příští týden budou vánoce. Horáková se na vánoce vůbec netěšila. Od doby, kdy od ní odešel manžel, trávila všechny svátky zavřená doma a společnost jí dělalo několik lahví vína. Už je to pět let, kdy se Zdeněk jednoho dne večer sebral, vysvětlil jí, že Marcelka je lepší a obtěžkán dvěma kufry zmizel. Viděla ho potom už jen u rozvodového soudu, kde odkývala všechno, co jí kdo řekl, a za půl hodiny bylo po všem.
Teď seděla v neutěšené kanceláři policejního oddělení a znovu ji přepadal strach. Nechtěla do toho domova znovu. Bála se, že znovu omdlí. Otřes mozku se sice nepotvrdil, ale boule na hlavě ještě stále při dotyku bolela. Doktor jí řekl, že zvracela z toho nervového vypětí. Pročesat si ráno dlouhé vlasy znamenalo hodně odvahy. A teď tam chce Mařák jet znovu. Cítila, jak jí buší srdce a na zádech se usazuje studený pot.
„Můžeme tam zajet a trochu se tam porozhlídnout.“ vytrhl jí Mařák z myšlenek.
„Je tam jak na jaře.“ řekla trochu mimo věc.
„Je.“ přisvědčil a sedl si proti ní.
Chvíli na ni zkoumavě hleděl, nezdála se mu v pořádku.
„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně.
„Ne, nic, budu v pořádku.“ odpověděla a usmála se.
Za čtvrt hodiny už oba seděli v autě a jeli směrem k parku, v jehož dolní části se nacházel domov. Tentokrát řídila Horáková a Mařák seděl vedle ní a zamyšleně listoval v papírech, které měl položené na klíně. Horáková se soustředila na řízení, a tak oba mlčeli. Věděla, že jí Mařák nařídil sednout za volant služebního auta proto, aby měla myšlenky na něco jiného, než že bude muset zase vstoupit do budovy plné postižených lidí. Ale jednou se dala k policii, musí se sebrat. Snažila se zhluboka dýchat, aby zahnala obavy, ale zatím se jí to nijak nedařilo. Vydechla nahlas a periferně zahlédla, že Mařák zvedl hlavu od složky a zkoumavě se na ni podíval.
„Musíš to překonat, Petro.“ řekl jí klidně a z kapsy vyndal krabičku cigaret zn. Camel.
Jednu jí vložil mezi rty a přiložil zapalovač. Horáková vdechla nikotin, na který nebyla zvyklá. Mírně se jí na vteřinu zatočila hlava, tak pootevřela okýnko auta a dovnitř začal proudit chladivý vzduch. Začala se trochu uklidňovat.
-
„Tak pomalu, Kájo“ říkala důrazně sestra Milena a pomáhala svému svěřenci nastoupit do mikrobusu. V ruce držela tašku s plavkami a ručníkem. Za nimi stála fronta dalších lidí, kteří se už těšili, že nastoupí a pojedou plavat. Aktivizátorka Pavlína počítala, kolik klientů jí nastupuje do auta a při tom dokuřovala cigaretu. Řidič Novotný seděl za volantem a vyčkával, až personál pomůže všem deseti lidem nastoupit, aby je odvezl do bazénu, kde se budou hodinu učit plavat. Kája zavrávoral a Milena mu pevně sevřela ruku. Druhou rukou, ve které držela tašku, hledala oporu v chladivém plechu tmavomodrého auta. Kája se celou vahou přesunul na ni.
„Do prdele!“ zaklela. Napadlo ji při tom, že kdo si tohle vymyslel. Stěhovat ty lidi jednou týdně do auta a vozit je někam plavat. Jako by jim nebylo dobře v domově. Koukali by na televizi a Milena by mohla v klidu dočíst milostný román, který dostala od kamarádky k narozeninám. Měla sice před sebou více, než hodinu, kdy bude polovina klientů jejího oddělení pryč, ale po jejich návratu bude práce víc, než dost. Usušit všechny plavky a ručníky, zkontrolovat klienty, potom už pomalu bude večeře a rozdávání léků. Milena tuhle práci vzala, protože v místě, kde bydlela dřív, nebylo pro zdravotní sestru žádné uplatnění. Tady dostala k platu ještě služební byt, a tak se před pár měsíci přestěhovala ze severní Moravy do Prahy, aby manžel a dcery zůstaly tam a za Milenou dojížděli jednou za 14 dní. Mileně to zase tak nevadilo, měla klid. Jenom, kdyby to tady nebylo tak příšerný. Radši by sloužila někde v ordinaci praktického lékaře, ale nemohla žádné takové místo najít. Skončila tedy v domově mezi postiženými a místo odběrů krve a vypisování žádanek na vyšetření, žila mezi plenami, bércovými vředy a pachem lidí, kteří neměli žádné základní návyky hygieny nebo na ně už jednoduše zapomněli.
Kája se konečně usadil, Milena mu na klín položila tašku a připoutala ho bezpečnostním pásem. Vystoupila z auta a začala pomáhat ostatním. Jejich motorika byla lepší, než Kájova, tak už to všechno šlo lépe.. Pavlína vhodila nedopalek do kanálu a nastoupila taky.
„Tak jedeme, kluci a holky.“ slyšela ještě Milena Pavlínu, když zavírala dveře od auta. Přitáhla si zelený svetr blíže k tělu a vrátila se do budovy. V automatu u vchodu si koupila kávu a potom zahnula doprava a vstoupila do prostor svého oddělení. Ovanul jí pach zatuchliny, nemytých těl, výkalů a zbytků jídla od oběda. Slyšela, jak se dva klienti zase hádají o plyšovou hračku, tak zrychlila, aby pečovatelku poslala uklidnit je.
„Myslíte to vážně?“ ozvalo se za ní. Otočila se a viděla matku jednoho ze svých svěřenců.
„Co?“ zeptala se a ani ji nenapadlo, že se toho dne ještě neviděly a nepozdravily se tedy.
„Robin má úplně plnýho bažanta!!!“ soptila matka.
Milena se nezmohla na slovo a s kávou v ruce vešla do pokoje, vyndala bažanta ze závěsného zařízení na posteli a šla ho vylít. Spolu s močí vylila i kávu, na kterou jí přešla chuť.
-
Jitka Pokorná zavřela vchodové dveře a svižně šla k autu. Nebyla ráda, že ji ředitel poslal na magistrát kvůli doplnění žádosti o dotaci. Nebyla ráda, když ředitel býval v domově v době, kdy ona tam nebyla. Ztrácela přehled. Věděla sice, že Lenka jí zítra všechno řekne, ale i tak bylo lepší, když si mohla pozice hájit sama. Věděla, že na magistrátu stráví zbytek pracovního dne. Nasedla do auta, kabelku hodila na sedadlo spolujezdce a zapnula si bezpečnostní pás. Pomalu vycouvala z parkovacího místa. Vtom se za ní mihlo auto. Nevěnovala mu pozornost a rozjela se k bráně, která se už začala zavírat.
Zmáčkla tlačítko dálkového ovládání a čekala, až se vrata znovu otevřou dokořán. Pohlédla do zpětného zrcátka a uviděla, jak z bílé Felicie vystupuje muž a žena v policejních uniformách. Zarazila se a ucítila mrazení značící, že nemá situaci pod kontrolou. Hlavou jí běželo mnoho myšlenek. Ředitel jí určitě poslal pryč, protože věděl, že ti policajti přijedou. Začal ji znovu ovládat vztek. Zařadila zpátečku a couvala k budově.
Za chvíli už stála proti Janu Šimonovi a čekala, až na recepci zjistí, kam ten policista s policistkou šli. Poklepávala špičkou boty, kabelku zavěšenou na předloktí.
Jan Šimon odložil telefon: „Šli nahoru, jeďte, Jitko, zvládnu to.“
Jitka se otálela, v hlavě jí běžely výmluvy, proč musí zůstat. Věděla ale, že žádná se neujme natolik, aby ředitel poslal na magistrát někoho jiného a ona mohla zůstat.
„Čekají vás na tom magistrátu.“ vyrušil ji z myšlenek Jan Šimon.
„Opravdu nebude lepší, když tu zůstanu?“ zeptala se.
„Ne, jeďte, není nutné, abyste tu byla. Ta dotace je důležitá.“ odpověděl, vstal od stolu, přešel do kuchyňky, kde zapnul rychlovarnou konvici. Voda začala vřít a Jan ji po chvilce vlil do velkého hrnku. Kouřící kávu si přenesl ke stolu. Otočil se a viděl Jitku naproti, jak něco potichu říká Lence. Zaplavil ho nepříjemný pocit. Pocit, který ho pronásledoval už několik dní. Jitka mu nenechala chvíli klidu. Neustále se kolem něho točila, nosila mu buchty a koláče k snídani, stále si chtěla něco povídat. Zpočátku v ní Jan viděl spojenkyni, teď jej tato jistota opouštěla, ale nevěděl, jak z toho ven. Proto jí nevolal, když se před týdnem dozvěděl, že Markéta skočila z okna. Proto ji nezval do kanceláře, když jej ti dva policisti minulý týden zpovídali. Nepříjemný pocit se mísil se strachem, že Jitka chce jeho místo. Věděl, že měla už dávno být na jiném, lepším postu. Jmenování se však nějak vleklo a teď už to začínalo vypadat, že nebude nikdy. Jan dostal příkazem Jitku zatím v domově ponechat, byť pro ni vlastně neměl místo. A k tomu všemu začal cítit, že za většinou problémů stojí ona. Že je to ona, kdo štve zaměstnance proti sobě a odmítá jakýkoli návrh. Neměl pro své podezření žádný důkaz, byl to jen pocit. Jan ale dával na své pocity, věřil, že ho neklamou. Teď měl ale starostí víc než dost. Problém „Jitka“ bude muset počkat, až vyřeší ten malér s Markétou. Posadil se za pracovní stůl a otočil se k oknu. Chvíli hleděl do holé koruny stromu rostoucího mu před okny. Potom oči zavřel a přemítal, proč šli ti policisti rovnou nahoru.
Rychle se otočil, zvedl telefon a vytočil číslo oddělení, odkud Markéta vyskočila. Telefon však nikdo nezvedl ani po mnohém zazvonění. Zklamaně položil sluchátko a zvedl se. Za okamžik za ním zapadly dveře administrativní části a Jan kráčel směrem k výtahu. Netušil, že v okamžiku, kdy procházel prostorem recepce, už Jitka na svém I-phonu čte zprávu od Lenky: „Odesel, asi nahoru“. Nevěděl ani, že Jitku začíná znovu ovládat vztek a v hlavě se jí rodí plán, jak se ho pokusit zničit.
-
Adéla vystoupila z auta v zadní části budovy a vyšla po schůdcích na rampu, kudy se zaváželo zboží pro kuchyni. Na tváři jí svítil bílý mulový čtverec v rozích přilepený náplastmi. Bolest po injekci, kterou jí píchla mladá sestřička v nemocnici, pominula. Necítila teď nic, jen vztek, že se nechala Štefanem umluvit a nakukala starému doktorovi, že si zranění způsobila sama. Zatímco diabolku vytahoval dlouhou pinzetou, zkoumavě na ni hleděl. V jeho tváři poznamenané únavou z noční služby se nedalo přehlédnout, že jí nevěří. Sestřička jen pokrčila rameny a podle pokynů lékaře připravovala nástroje a obvazový materiál.
Štefan zavřel dveře a Adéle v patách vešel do budovy.
„Děkuju.“ řekl.
„No, není zač.“ zamumlala a zahnula směrem k prádelně. Boženka určitě nic neřekne, když jí o to poprosí. Když ráno došla do šatny, aby si omyla krev z tváře, Dana už tam neseděla a pytel s plenami na chodbě taky neviděla. Vědí o tom tedy jen oni tři. Adéla nechtěla žádné oplétačky. Práci potřebovala a byla ráda, že jí vedoucí občas tolerovala pozdní příchod, když ráno nestíhala sebe a dceru vypravit včas. Nepotřebovala, aby někdo něco řešil. A věděla už, jak vedení zachází se zaměstnanci, kteří dělají problémy.
Nechtěla, aby si jí podala Jitka Pokorná, aby jí nakonec donutila k odchodu. Podepisování dohod o ukončení pracovního poměru, které završovalo nátlak, křik a vyhrožování Jitky Pokorné, bylo na denním pořádku. Slyšela už, jak vedení zatočilo s Barborou po tom problému s Markétou.
Boženka věšela prádlo v jedné ze sušáren. Okno měla pootevřené a k práci si zpívala Škoda lásky. Modrý sesterský oděv jí pevně obepínal tělo. Adéla se zastavila ve dveřích a Boženku oslovila.
„Jak je ti, Adélko?“ zeptala se jí Boženka, která se okamžitě poté, co Adélu slyšela, otočila. V ruce měla černé tepláky, které chtěla pověsit.
„Je to dobrý. Nebudeme o tom mluvit. Už to nebolí a zůstane to mezi námi.“ řekla jí
Adéla a snažila se, aby její tón nepřipouštěl pochybnosti.
„Jojojo.“ odpověděla Boženka a vrátila se k věšení prádla.
Adéla vešla do prádelny a zapnula dvě pračky, kam Boženka mezitím připravila roztříděné prádlo. Bubny se začaly otáčet a dovnitř proudila voda. Adéla obě pračky pár minut pozorovala, jakoby ji točící se směs barev uklidňovala, a potom přešla do místnosti s mandlem. Zmáčkla knoflík sloužící k uvedení mandlu do provozu a odešla si uvařit kafe. Bude trvat čtvrt hodiny, než se mandl nahřeje. Na chodbě téměř vrazila do vrchní Kovářové.
„Co se vám to stalo?“ zkoumala vrchní její náplast na tváři.
„Ále, vyšplíchl mi včera horký olej z pánve, ale je to dobrý, prý tam ani nebude jizva.“ přednesla rychle repliku, kterou si připravovala celou cestu z nemocnice. Rukou zkontrolovala, že jí z kapsy u kalhot nekouká zpráva, kterou jí doktor při odchodu vybavil.
„A jste v pořádku?“ vyptávala se Kovářová dál.
„Jo, to je dobrý.“ řekla a vykročila směrem k šatně, aby si postavila na vytoužené kafe.
Vrchní se vydala dál chodbou. Boženka vykoukla ze sušárny a pomyslela si, že to není její starost. Ale že je nespravedlivé, že Adéla vzala vinu za zranění na sebe. Nechápala proč, ale pitvat se v tom teď nebude. Večer si o tom doma promluví s dcerou a ta jí to třeba vysvětlí. Jednou rukou vzala vozík na prádlo a táhla ho směrem k prádelně.
-
Jan Šimon vystoupil z výtahu a došel ke dveřím oddělení. Policisty nikde neviděl. Na pár vteřin se zastavil. Na oddělení panoval klid. Vzal za kliku a vešel dovnitř. Nikde nikdo, tak rychle přešel chodbou na konec. Ve společenské místnosti seděli klienti a jejich zraky byly přikovány k televizní obrazovce, kde právě běžel záznam fotbalového zápasu. Vedle dveří se o zeď opíral jeden z pečovatelů, Afričan, kterého přijal před měsícem.
„Dobrý den, pane řediteli.“ pozdravil ho perfektní češtinou, kde bylo znát jen slabý náznak cizího přízvuku.
„Dobrý den. Nebyli tu policajti?“ zeptal se Jan.
„Jo, odešli se Zdeňkou na sesternu, aby měli klid.“ odpověděl.
Jan se otočil a beze slova šel pryč. Na chodbě se potkal s pečovatelkou Danou, která právě tlačila vozík s obědem na protější oddělení. Tablety s talíři naplněnými jednotlivými porcemi měla vyskládané na sobě. Pozdravili se a Jan zamyšleně minul výtah a po schodech scházel o patro níž, kde byla ordinace a sesterna. Za chvilku už klepal na dveře a čekal, až se před ním otevřou.
Otevřela mu sestra Jarka a sdělila mu, že policisti se Zdeňkou sedí v ordinaci, která byla v tuto dobu prázdná.
„Nechtějí být nikým rušeni.“ zdůraznila, ale ustoupila, aby Jan mohl vejít dovnitř. Usadil se na židli k pracovnímu stolu a zamyšleně hleděl na kartičky vyskládané v plastové krabičce.
„Dáte si kafe, pane řediteli?“ vytrhla ho Jarka z myšlenek.
„Ne, děkuju.“ odpověděl a zase se pohroužil sám do sebe. Nelíbilo se mu, že policie zpovídá personál a on o ničem neví. Současně v něm i sílily obavy z Jitky. Začal se na židli mírně otáček ze strany na stranu a dál očima hypnotizoval kartičky, jakoby mu měly poskytnout odpovědi na všechny otázky, které se mu již pár dní honily hlavou.
Otvírající se dveře jej vytrhly ze zamyšlení. Otočil hlavu a uviděl vycházet jednu pečovatelku Zdeňku. Zarazila se, když ho viděla. Pozdravila a ihned se měla k odchodu. Jarka po ní vrhla tázavý pohled, ale Zdeňka skoro neznatelně zavrtěla hlavou. Janovi se do spánků zabodla bolest. Ve dveřích stáli oba policisti, muž a žena, v rukou drželi čepice.
„Dobrý den, pane řediteli.“ pozdravil jej Mařák a žena také kývla na pozdrav.
Jan se postavil, aby získal nad policistou převahu alespoň výškovou. Byl o dobrou hlavu vyšší a hodlal toho nyní psychologicky využít.
„Proč mluvíte se zaměstnanci bez mého vědomí?“ obořil se na policistu a cítil, jak mu ve spáncích pulzuje krev a bolest se rozlívá po celé hlavě.
„Vaši zaměstnanci, pane řediteli, jsou dospělé a svéprávné bytosti. Mohu s nimi hovořit, jak uznám za vhodné, pokud oni sami souhlasí s tím, že se mnou budou mluvit.“ pronesl Mařák klidným tónem a jal se odcházet.
„Tak to ne.“ zastoupil mu Jan cestu a už v tu chvíli si uvědomil, jak dětinsky působí.
Strach a stres posledních dnů jej donutily jednat tak, jak by normálně nikdy nejednal a nechoval se.
„Dovolíte?“ zeptal se klidně Mařák a rukou pokynul ke dveřím, „rádi bychom s kolegyní odešli.“
Jan ustoupil a nechal oba policisty projít. Viděl, že Jarka má sklopenou hlavu ke zdravotní kartě některého z klientů a předstírá práci. Bylo mu jasné, že nechce být svědkem jeho ponížení, tak alespoň dělá, že něco dělá.
„Na shledanou a děkujeme.“ pronesli oba odcházející policisti najednou a odešli.
Jan stál vprostřed sesterny a cítil trapnost celé situace. Jarka stále listovala kartou a nevěnovala mu jediný pohled. Otočil se a beze slova za sebou zavřel dveře.
Žádné komentáře:
Okomentovat