Kola černého BMW v zatáčce proklouzla. Měla si koupit offroad, prolétlo Jitce Pokorné hlavou. Sevřela volant, až jí klouby na rukou zbělely. Volant ostatně svírala křečovitě celou cestu z centra Prahy až na její okrajovou část, kde stála nově rekonstruovaná budova domova pro postižené. Částečně ze strachu, aby vůz i v zatáčkách na uježděném a umrzlém sněhu ovládla, částečně ze vzteku. Ten ji provázel už od nedělního večera. Celou noc na pondělí se převalovala v posteli a přemýšlela. Když v únoru poprvé vstoupila do svého dočasného působiště, nepočítala s tím, že ještě v prosinci ji neustanoví ředitelkou jedné státní instituce, ale stále bude řešit problémy tohoto místa. Jmenování se vleklo, a tak pořád velela tady, byť k tomu neměla vlastně žádné pověření. Jejím mandátem bylo pouze to, že uměla sama stát pevně ve svých kramflecích a veškerý personál se jí bál a nenáviděl ji. Bylo jí to jedno. Teď najednou ale začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Nejenže jí o včerejším maléru vrchní sestra Kovářová nevolala, ale ani ředitel nepovažoval za nutné ji zpravit dřív, než v devět hodin večer, když dorazil domů. Dal jí tím jednoznačně najevo, že si to dokáže vyřešit sám, a způsobil jí tak osamocený večer, kdy manžel se synem raději zmizeli ve svých pokojích, než by jej strávili v její přítomnosti. Cítili, že je hodně vzteklá. Šli jí radši z cesty.
Zatímco čekala, až se před ní otevře zelená brána, ovládaná zeleným dálkovým ovladačem, poklepávala rudě nalakovanými nehty o kožený potah volantu. Když zaparkovala před postranním vchodem do budovy, kudy chodilo jen pár lidí, kterým byla dána ta výsada vlastnit klíče, musela se zhluboka nadechnout. V kanceláři ředitele se už svítilo. A to si dneska ještě přivstala. Vystoupila, kabelku Louis Vuiton si přehodila přes předloktí, tašku s notebookem přes rameno a zamkla auto. Auto píplo a blinkry zablikaly. Sníh pod jejím kroky křupal. Otevřela dveře a ihned ucítila vůni čerstvě uvařené kávy. V malé předsíňce se svítilo a na jednom ze zelených křesílek seděla vrchní sestra Kovářová. Vlasy měla na jedné straně mírně přeležené, stále ještě jí chyběl knoflík u pracovní košile. Na krku měla zavěšené brýle a v ruce velkou záznamovou knihou, na jejíž deskách byla připnutá propiska. Dveře do ředitelny byly zavřené. Tlumeným hlasům uvnitř nebylo rozumět.
„Dobré ráno, Hano.“ pozdravila Jitka Pokorná vrchní sestru.
„Dobré.“ odpověděla Hana.
„Co se děje?“ ukázala Jitka bradou k ředitelně.
„Má tam Mirku.“
Mirka Leklá, sociální pracovnice domova, byla malá, podsaditá a věčně navoněná jakousi levnou sladkou vůní, která byla tak pronikavá, že ji Jitka kolikrát cítila ještě večer. Ale přivedla ji sem ona, takže na její práci nedala nijak dopustit, a nekvalitní vůni jí odpouštěla. Mirka Leklá se ještě ve své funkci nestihla pořádně zorientovat a už musí řešit skok z okna.
Jitka Pokorná položila kabelku na židli u svého pracovního stolu a vyndala notebook z tašky. Černou prošívanou bundu pověsila na věšák a své dlouhé černé vlasy sepnula skřipcem do neposlušného drdolu. Upravila si ofinu a pohlédla na sebe do zrcadla. Ještě urovnala fialový šátek, který měla na sobě, a který oživoval její černé oblečení. Potom se otočila do předsíňky, kde stále ještě seděla Hana Kovářová. Ta vyndala z kapsy u bleděmodré pracovní vesty elektronickou cigaretu a potáhla.
Dveře od ředitelny se otevřely a Mirka Leklá pokynula Haně ke vstupu. Hana se zvedla, v jedné ruce držela záznamovou knihu a Jitka zaregistrovala, že na jejích deskách jsou vyobrazené kočky. Napadlo ji, kdo navrhuje desky pro záznamové knihy, že tam má potřebu neustále dávat zvířátka. Lidi potom vypadají jako infantilní chudáčci. Za Hanou se zavřely dveře. Jitka stála a dívala se na zavřené dveře, když se znovu otevřely a Hana jí také pokynula dovnitř.
„Dobré ráno, řekl bych, že máme problém.“ začal ředitel Jan Šimon.
-
Vrátná Anička Malá se opírala o recepční pult a dívala se prosklenými dveřmi do jídelny,kde právě snídala první skupina klientů domova. V jídelně bylo nezvyklé ticho. Jakoby všichni cítili, že se včera stalo něco strašného. Dnes se nikdo s nikým nehádal, který rohlík je větší, kdo má víc kakaa a kdo chce přidat marmeládu. Všichni v klidu jedli a žili si ve svých představách a myšlenkách. Sem tam zahlédla Anička někoho z personálu, jak šel dolít kakao do skleněných hrnečků nebo už sbíral použité nádobí a nesl ho k okénku. František se opíral o zeď vedle místa pro příjem špinavého nádobí a hlídal, zda všichni vrací příbory. Poté, co se nerezové vidličky a nože zase začaly ztrácet, dostal za úkol hlídat. Většina věděla, že při svém postižení není schopen se dopočítat, ale jako odstrašující element fungoval výborně. Příbory se neztrácely a většina se jich také jako zázrakem vrátila. I on byl dnes zticha a nelaškoval s pomocnou kuchařkou, která potichu se sklopeným zrakem sklízela nádobí, odstraňovala zbytky jídla do velké nerezové nádoby, aby potom talíře a hrnečky dávala do myčky. Příbory zatím házela do lavoru, kde měla napuštěnou vodu s Jarem. Jediný smích se ozýval ze zadní části kuchyně, kde právě kuchařky popíjely ranní kávu, než se pustí do přípravy oběda.
Vrátná Anička se ohlédla, když se otevřely dveře výtahu. Vyjela pečovatelka z oddělení ležáků a vezla do kuchyně špinavé nádobí a zbytky od snídaně. Od té doby, co jejich vedoucí sestra zjistila, že zbytky jídla dávali mezi použité pleny, hlídala je jako ostříž a museli vše odvážet zpátky do kuchyně. Usmála se na Aničku a tlačila vozík před sebou. Začínal nový pracovní den.
-
Na druhé straně Prahy Miloš otevřel oči. Spal jen díky prášku, kterým ho na cestu domů vybavila Jarka. Zbytek směny prožil jako ve snách, cestu domů si víceméně nepamatuje. Doma se jen osprchoval, spolkl prášek, jen tak bez vody a padl do postele. Teď tady leží a hledí na prasklinu ve stropě. Chvíli trvá, než se upamatuje na včerejšíden. Před očima mu běží kaleidoskop včerejší služby. Klienta Kubáta, jak tluče hlavou do zdi a domáhá se přídavku oběda. Barbora, která houkne, že jde kouřit a Miloš vidí jen její záda, jak mizí z oddělení. Ostatně jako vždy, když se klienti rozjíždí. Monika běhá nahá po chodbě a ostatní křičí ve společenské místnosti. Miloš se snaží uklidnit Kubáta a při tom křičí na Moniku, aby se oblékla. A potom najednou nevidí Markétu, která ještě před chvílí běhala po chodbě. Závan studeného vzduchu působí v ten moment děsivě. Miloš nechává Kubáta, aby si tu zpropadenou hlavu klidně rozbil, a hledá, odkud se ten studený vzduch bere. Při vzpomínce na dokořán otevřené okno se mu zatočí hlava. Najednou má nohy dřevěné. Jde pomalu k oknu a podívá se ven. Dole, v hloubce dvou pater, leží v čerstvě napadaném sněhu Markéta. Rychle zavírá okno a zacvakne zámek. Utíká k telefonu, volá sestru, která má službu, vběhne do společenské místnosti, odkud je vidět do prostoru určeného ke kouření. Chce zavolat Barboru. Marně lomcuje zamčeným oknem. Křičí. Jeho křik zaniká v křiku klientů. Opírá hlavu o chladivé sklo a najednou je všude ticho. Běží zase zpátky k oknu, odkud Markéta vyskočila, ale nejde mu otevřít. Neví, co se dole děje. Najednou mu za zády stojí Barbora a ptá se, co se stalo.
Milošovi se v posteli udělá nevolno, jen tak tak dobíhá na záchod, aby chvíli dávil vnitřnosti. V žaludku není nic, co by mohl vyzvrátit. Otírá si pot z čela a otáčí se k umyvadlu, aby se osvěžil chladivou vodou z kohoutku. Hltá ji a najednou se rozpláče. Hystericky, úlevně.
Miloš si otřel mokrý obličej ručníkem a šel do kuchyně. V jednu má být u ředitele. Otčím seděl u stolu a zkoumavě na něj hleděl.
„Dáš si kafe?“ zeptal se.
„Jo, dík.“ odpověděl Miloš, přestože na kafe neměl ani pomyšlení. Chtělo se mu padnout zpátky do peřin, usnout a na nic nemyslet. Otčím se zvedl a Miloš čekal, že ho zase chytí rapl a zbije ho.
„Máma říkala, že to bylo hrozný.“ řekl potichu, když zapínal rychlovarnou konvici.
Odměřil instantní kávu do hrnečku a počkal, až voda projde varem. Kouřící hrnek postavil před Miloše a zkoumavě na něj hleděl, potom si zapálil cigaretu.
„Pomůžu Ti.“ řekl a Milošovi se ulevilo.
„Byli tam ty policajti a říkali, že ty zámky jsou chatrný.“
„Já vím, říkala máma.“ povzdechl si otčím. Uklízečka Marie je Milošova máma. Moc to nikde neříkali. Byla ráda, že Miloš dostal práci. Sice nebyla nijak zvlášť placená, ale učiliště nedokončil, nemohl najít nic pořádného. Tady to byla alespoň jistota. Navíc zjistil, že ho práce baví. Ke klientům našel vztah. Chodil tam rád. Marie sice úplně nevěděla, jestli kvůli klientům nebo pečovatelce Klárce. Povídali si o tom už všichni, ale Milošovi to nevadilo. Dlouhovlasá blondýnka Klárka pracovala na oddělení u důchodců, byla to mladá pohledá holka a s Milošem si prostě padli do noty.
„Oto, já se bojím.“ řekl najednou nezvykle upřímně Miloš.
„Já vím.“ podíval se na něj otčím.
„Já jsem se fakt snažil.“ Miloš polykal slzy. Nechtěl, aby otčím viděl, jak moc ho to celé sebralo.
„Já vím.“ bylo to jediné, nač se otčím v tu chvíli zmohl. Miloš se mu poslední dny měnil před očima. K dobrému. Utrpení, které v domově viděl, práce, kterou musel denně dělat, z něj dělaly dospělejšího a zodpovědnějšího člověka, než byl před pár dny.
Ještě chvíli se na sebe dívali. Miloš se uvařené kávy zatím ani nedotkl. Dosud jen mlčky rukama objímal teplý hrnek. Potom vstal, z pečlivě uklizené kuchyňské linky vzal cigarety a taky si jednu zapálil. Posadil se znovu proti otčímovi a prstem jezdil po vzorku na ubruse. Najednou už slzy polykat nezvládal a znovu se neovladatelně rozvzlykal.
Otčím vstal, obešel stůl, položil mu ruku na rameno, pár vteřin tak zůstal a potom beze slova odešel. Miloš už slyšel jen zaklapnout vchodové dveře a v jejich třípokojovém bytě na periferii Prahy zůstal sám.
-
Mirka Leklá vstoupila do potemnělé chodby oddělení, odkud včera vyskočila Markéta. Klíč od vchodových dveří, které byly zevnitř opatřeny koulí, měla připravený v ruce, aby mohla případně utéct. Srdce jí divoce bušilo a na hrudi cítila tlak tísně a strachu. Když ji Jitka Pokorná přemluvila k této práci, netušila, že bude muset pracovat i s lidmi, jejichž jednání a chování se vymykalo jejímu chápání. Maminka, se kterou žila, ji sice přemlouvala, aby tuto práci nebrala, ale Mirka si prosadila svou, jako ostatně již skoro padesát let, kdy byla nucená své dominantní matce dokazovat, že na to má. Vlastní život si ale nikdy prosadit nedokázala, vždy podlehla vydírání své matky a zůstala s ní. Bez partnera, bez dětí, tedy vlastně sama. Ruce teď měla svěšené volně podél těla a šla rychle chodbou na její konec, kde byla společenská místnost a odkud se ozývaly hlasy. Občas nahlížela do prázdných pokojů a měla strach, že se některý z klientů odkudsi vyřítí a skočí na ni. Zatím, za měsíc, kdy v domově pracovala, byla zde jen jednou, a to s vrchní sestrou. Tehdy se odvážila na kraj chodby a požádala pouze o seznam toho, co by bylo potřeba na oddělení zajistit, opravit a vylepšit.
Mirka nakoukla do společenské místnosti, neviděla nikoho z personálu a cítila, jak se strach znásobil.
„Kdo jsi?“ ozvalo se za ní a ucítila zápach člověka, jehož ústní hygiena není na příliš dobré úrovni.
Rychle se otočila a viděla jednoho z klientů. Stál proti ní a stále opakoval svoji otázku. Hleděl na ni svýma šílenýma očima a Mirka zaječela. Přišlo jí, že to celé trvá věčnost, než se otevřely dveře od koupelny a vykoukl Jan, vysoký, statný, tmavovlasý pečovatel.
„Děje se něco, paní magistro?“ zeptal se.
„Kde jste?“ zaútočila Mirka a neúspěšně se snažila, aby se jí netřásl hlas.
„No, Lída se posrala, musel jsem jí umejt.“ odpověděl a zkoumavě na ni hleděl.
„A kde jsou ostatní?“
„No, jsme tu dva, jak jste řekli, že to stačí. A Lucka šla pro obědy, chvíli to trvá, než jídlo přebere. A já nemoh Lídu nechat jen tak v hovnech, to snad uznáte.“ narážel na fakt, že po nástupu Mirky byly sníženy stavy personálu, aby domov šetřil.
„A co kdyby se tu něco stalo?“ nedala se Mirka.
„No, stát by se klidně mohlo, ale já bych slyšel, kdyby začal být problém. Ovšem nevím, jak bych to řešil, když jsem musel Lídu umejt a nemoh bych jí tu nechat jen tak. Prostě je nás tu málo, tak to děláme, jak to jde.“ odsekl a zase za sebou zavřel.
Mirka stále proti jednomu z klientů, který teď nic neříkal, jen si ji zkoumavě prohlížel a rukama si tahal gumu u červených tepláků. Nevěděla, jestli má odejít nebo zůstat stát. Bála se otočit se k nim zády.
„Miluju tě.“ uslyšela z druhé strany. Otočila hlavu a viděla dalšího klienta. Strach jí už svíral tak, že skoro nemohla dýchat. Stála tam obklíčená klienty, kterých se bála, a nevěděla, co dělat.
Vtom se otevřely dveře vedoucí na oddělení a malá blonďatá pečovatelka za sebou táhla vozík s jídlem. Nejdřív Mirku vůbec nezaregistrovala. Až když dveře zavřela a vozík si dala před sebe, aby ho mohla tlačit, uviděla ji. Zastavila se a zkoumavě na Mirku hleděla. Mirka cítila, jak je rudá v obličeji, ale nemohla s tím nic dělat. Doufala, že pečovatelka to v přítmí chodby nezaregistruje. Lucka v klidu dotlačila vozík k sesterně, odemkla si dveře a zavezla ho dovnitř. Potom dveře zabouchla, klíče si dala do kapsy pracovní vesty a došla k Mirce.
„Potřebovala jste něco?“ usmála se na ni.
Mirka nebyla schopná slova. Cítila, že klient, který ji před chvíli vyznal lásku, ji hladí po ruce.
„Kluci, jděte si hrát.“ adresovala Lucka oběma klientům. Nehýbali se.
„Ale no tak, Kájo!“ otočila se Lucka ke klientovi, který si stále tahal tepláky, „kam jsi si dal toho medvěda?“
Klient nechal tepláky být a odběhl do jídelny naproti společenské místnosti, aby si našel oblíbenou hračku.
„A ty Míro, jdi si hačnout, bude oběd.“ zavelela Lucka.
Druhý klient Mirku pomalu obešel, při tom si ji zkoumavě prohlížel a odešel do jídelny.
„Dovolíte? Musím je převést do jídelny.“ ukročila Lucka stranou a rukou pokynula směrem ke vstupním dveřím. Zjevně nechtěla vědět, co Mirka na oddělení pohledává, dala jí najevo, že jí zdržuje a že se s ní o ničem bavit nebude.
Když Mirka udělala pár kroků směrem ke dveřím, otevřely se znovu dveře koupelny a vyběhla nahá klientka. Velké prsy se jí houpaly, odkapávala z ní voda. Za ní běžel Jan, v ruce držel oranžově pruhovanou osušku. Mirka začala couvat. Zjistila ale, že není kam. Za ní již Lucka převáděla klienty ze společenské místnosti do jídelny. Najednou jí nohy zdřevěněly a zůstala stát. Lída se taky zastavila a zkoumavě na ni hleděla. Jan k ní zezadu přišel a položil přes ni osušku.
„Pojď, Liduško, oblíkneme se a půjdeme baštit.“ řekl jí vlídně. Pod jeho rukama se klientka otočila a nechala se vést zpátky do koupelny. Mirka měla cestu volnou. Snažila se neutíkat, ale věděla, že její nohy jsou stále rychlejší. Ruce se jí třásly, že se nemohla trefit do zámku.
„Já vám to odemknu.“ ozvalo se za ní. Stál tam Jan a v ruce měl připravené klíče.
Hleděl na ní a Mirka viděla v jeho očích pohrdání a posměch. Vůbec si nevšimla, že Lída pořád stojí na chodbě a kape z ní voda. Osušku měla přehozenou přes ramena a nehýbala se. Jen tam stála osamocená ve svém vlastním zoufalém světě.
„Prosím.“ řekl Jan, když před Mirkou otevřel dveře.
-
Karolína pomalu tlačila úklidový vozík chodbou. Pečovatelky se tiše pohybovaly po oddělení, které bylo v prvním patře domova. Zatahovaly žaluzie, přikrývaly klienty a přivíraly dveře. Začínal polední klid. Toto oddělení plné lidí, kteří vůbec nemluvili, většina z nich neuměla kousat, celé dny jen tiše seděli a kývali se nebo pomalu chodili dokola ve společenské místnosti, upadalo do spánku.
„Počkej, Kájo, ještě jsme nestihly sklidit nádobí.“ řekla tiše jedna z pečovatelek.
„Nevadí, začnu s tím.“ odpověděla vysoká tmavovlasá uklízečka. Tuhle práci nejdřív nechtěla vzít. Starala se o svoji těžce nemocnou matku, takže představa, že bude mít lidské utrpení kolem sebe pořád a nebude pro ni žádná možnost úniku, ji děsila. Práci ale potřebovala, místo přijala a nakonec byla ráda. Klienty si oblíbila a do práce chodila ráda. I sestry a pečovatelky ji měly rády, byla pečlivá. Vrchní sestra si ji nemohla vynachválit.
Karolína odstavila vozík ke kraji a šla do jídelny. Začala pomalu, aby nedělala zbytečný hluk, sklízet nerezové misky. Zbytky namletého oběda seškrabovala do kivety a lžíce odkládala do prázdné misky. Ostatní vršila na sebe. Když pečovatelky uložily všechny klienty, měla veškeré nádobí naskládané na vozíku a připravovala si věci potřebné k úklidu.
„Děkuju, Kájo.“ řekla jí Iveta.
„Prosim tě.“ mávla rukou.
„Uvařím ti kafe.“ nabídla se Iveta.
„Nejdřív to udělám.“
„Tak jo, pak si v klidu sedneme.“
Iveta odešla na sesternu a Karolína se pustila do úklidu jídelny. Nejdřív bylo potřeba omýt stoly, které byly zašpiněné jídlem. Otírala jeden po druhém a broukala si potichu melodii, která jí utkvěla od rána v mysli. Slyšela ji v rádiu v autobuse, když jela do práce. Tu písničku vůbec neznala, ale melodie ji chytla, a tak se jí nemohla zbavit. Pohlédla oknem ven a viděla, že už se zase sype sníh. Pomalu vzala ze stolu lavór s vodou a odešla do úklidové místnosti, aby špinavou vodu vylila a vymáchala si hadr. Rovnou si napustila vodu na vytření podlahy a vrátila se do místnosti. Stoly ještě přeleštila a začala zametat. Když měla místnost vytřenou a úklidový vozík odvezla do určené místnosti, vešla do sesterny. Iveta, která potají sledovala, jak jí práce ubývá, už stavěla na stolek bílé hrnečky s kávou. Cukr a smetanu už měla připravené a potom odkudsi vyčarovala polomáčené sušenky. Usadily se do křesílek a chvíli mlčky míchaly černou voňavou tekutinu.
„Chudák Miloš.“ začala Iveta. Celý den nikdo nemluvil o ničem jiném.
„No jo, že se to muselo stát zrovna jemu.“ zamyslela se Karolína.
„Říkala Lucka, že prý ta okna zlobí, že ty zámky jsou nic moc, že to říkal i ten policajt, co přijel, nějakej ten technik.“ pokračovala Iveta.
„No jo, jenže to na Miloše stejně hoděj, vedení to na sobě nenechá.“ opáčila Karolína.
Ještě chvíli probíraly včerejší událost, až je vyrušila vrchní sestra Kovářová, které šla v patách Mirka Leklá.
„Vy nemáte práci?“ obořila se na ně Mirka Leklá a vrchní sestra jen obrátila oči v sloup.
„No, snad si můžeme vypít kafe …“ nedokončila Karolína větu.
„Máte kontrolovat klienty. Bylo málo malérů?“ otočila se Mirka na Ivetu.
„Na oddělení je Pavla.“ snažila se bránit Iveta.
„A co jako?“ zvýšila Mirka hlas.
„No, že Pavla obchází klienty, až si vypiju kafe, půjdu obcházet zase já. A když zvyšujete hlas, probudíte je.“ pronesla klidně.
„A vy jako?“ obrátila se Mirka na Karolínu.
„Teď uklidila jídelnu, snad si taky může na chvíli sednout, od šesti tu lítá jak hadr na holi.“ ujala se slova opět Iveta. Mirka Leklá ji neuvěřitelně vytáčela. O klientech nevěděla nic, o práci pečovatelek a sester taky skoro nic, ale neustále chodila a rozdávala rady. Její nápady však byly úplně k ničemu, protože rozhodnutí udělaná takzvaně od stolu, byla mimo. Vrchní sestra zatím neřekla ani slovo, jen hleděla do země.
Mirka Leklá se otočila a beze slova odcházela. V jejích zádech bylo možno číst nejistotu. Vrchní sestra se podívala na Ivetu a potom taky mlčky odešla.
„Co to jako mělo bejt?“, vyvalila oči Iveta.
„Nevím, ale taky nevím, jestli u toho chci dál bejt.“, řekla Karolína a napila se chladnoucí kávy.
-
Jitka Pokorná seděla v kanceláři, kterou sdílela s ekonomkou Lenkou. Obě mlčely. Jitce se ráno podařilo na poradě zachovat dekorum, na ztichlé podřízené pouze poštěkávala příkazy a požadavky a všechny nechala dát do zápisu. Vrchní sestře Kovářové tužka po papíře jen lítala. I David si pro tentokrát odpustil své vtipné poznámky, takže porada velmi brzy skončila. Ředitel všechny jen krátce informoval o Markétině nehodě, probrali, co je potřeba udělat a zařídit a rozešli se. Teď Jitka hleděla do monitoru svého notebooku a přemítala, proč musí zrovna ona sedět s někým v kanceláři, když měla být už dávno někde jinde. Když přivedla do domova Mirku Leklou, musela opustit místnost, kde dosud sedávala.
Otočila se a viděla, že ředitel si nese další kávu, usedá do svého koženého křesla a otáčí se, aby viděl z okna. Venku pořád sněžilo, údržbáři měli co dělat, aby udrželi cestičky průchozí a ne příliš kluzké. Ticho přerušilo zvonění telefonu na ředitelově stole. Zvedl ho a pouze několikrát zopakoval souhlasné ano. Po chvíli se v prostorách ředitelství rozezvučel zvonek značící, že je někdo za dveřmi. Ředitel otevřel dveře bzučákem a šel někomu naproti. Jitka slyšela, že se s někým pozdravil, a po chvíli viděla, jak jdou Janu Šimonovi v patách dva muži. Všichni vešli do ředitelny a zavřeli za sebou dveře. Jitka cítila, že ji zase začíná ovládat vztek. Lenka na ni tázavě hleděla.
Lenka byla rozvedená třicetiletá, ne příliš pohledná žena. Žila sama se svým synem, který v září nastoupil do druhé třídy. Otec dítěte se příliš nestaral, tak to Lenka dávala, jak to šlo. Občas vypomohla matka, sem tam sestra. Dokázala ale v účetnictví zázraky, tak jí Jitka odpouštěla to, co jiným by neprošlo. Lenka chodila do práce až v půl desáté, kdy už všichni měli značnou část pracovní doby za sebou, a odcházela v době, kdy všichni ještě měli před sebou dobrou hodinu. Sem tam si nějakou práci vzala domů, aby po večerech na svém soukromém notebooku udělala to, co v kanceláři nestihla. Dokázala držet jazyk za zuby a udělala, co se jí řeklo. Neptala se, na to byla příliš chytrá, jen si myslela, jak moc z toho všeho bude těžit. Zatím těžila, ale Jitka byla přesvědčená, že až ji nebude potřebovat, zbaví se jí, stejně jako mnohých jiných, kteří se jí mihli životem.
„Kdo to byl?“ ozvalo se Jitce za zády.
Otočila se a uviděla Mirku Leklou. Stála ve dveřích, držela v ruce šálek s kávou a její levná voňavka postupně získávala vládu na vzduchem v kanceláři. Hnědé sako měla rozepnuté a Jitku napadlo, jestli by ho dopla. Jitka si urovnala černou vestu a řekla Mirce, že opravdu netuší. To, že Jan Šimon si do kanceláře nezval ani jednu z nich ale nevěstilo nic dobrého.
„Pojďte si sednout.“ řekla Lenka Mirce. Odložila propisku, kterou do té doby držela v ruce a odsunula hromadu papírů na stranu, by si Mirka mohla odložit kytičkovaný šálek. Mirka ztěžka dosedla na židli přistavenou do místnosti, aby si návštěvy měly kam sednout. Chvíli všechny tři hovořily o počasí, sněhové nadílce a nadcházejících vánocích, ale bylo vidět, že jsou duchem nepřítomné. Každá přemýšlela, koho má ředitel v kanceláři a proč je tam s těmi lidmi úplně sám. Většinou si Jitku k jednáním volal. Teď už bývala častým návštěvníkem jeho kanceláře i Mirka. Ale teď tam zůstal úplně sám. Proč asi?
Žádné komentáře:
Okomentovat