Kapitola patnáctá - Mateřské pouto

Jan Šimon seděl již od sedmi ve své pracovně a čekal. Ihned po probuzení volal na policii, aby se zeptal, jestli už našli ztraceného klienta. Po zamítavé odpovědi se umyl, oblékl a vyrazil do práce. Teď před ním stál hrnek s kafem a Jan se jen díval, jak se z hrnečku kouří. Mobilní telefon měl položený na stole. Čekal. Věděl, že v kuchyni již připravují snídani, všiml si při příchodu i toho, že Radka ve své kanceláři svítí. Vrátná 

Anička snad ani neprojevila překvapení, když ho viděla přijít do práce tak brzy. Jen ho pozdravila a dál se věnovala třídění pošty, která se jí na recepčním pultu nahromadila za včerejšek, kdy měla volno. 

Jan si protáhl nohy a zívl. Dveře se otevřely a přišla Jitka. Kabelku i notebook hodila na svůj stůl a ve fialové bundě přišla k němu do kanceláře. Bundu sundala a přehodila přes křeslo. V kuchyňce zapnula rychlovarnou konvici a do hrnečku odměřila kávu. Čekala, až bude voda vřít a kafe si zalila. Potom se uvelebila na gauči a mlčky na Jana hleděla. 

Ani on nemluvil. Oba čekali. Venku již bylo světlo a ptáci dávali všem najevo, že jaro je tady. 

První promluvil Jan.

„V jaké kondici byl včera David?“, zeptal se.

„Jak to myslíte?“, pozvedla Jitka obočí.

„No, prostě se ptám, jestli byl opilej nebo nebyl. Nejsem hloupej, vím to, že pije.“, opáčil Jan. 

„Nevím, neviděla jsem ho, ale nespojovala bych to s tím. Ostatně tam byli dva.“, vyštěkla Jitka. 

„Jen se ptám. Musíme to ohlásit Fanouškově mamince.“, rozhodl Jan a vytočil číslo sesterny. Zjistil, že slouží zase Jaruška a požádal ji o číslo na Fanoušovy rodiče a pár brufenů, protože cítil, že bolest hlavy na sebe nenechá dlouho čekat. Tlak ve spáncích dával najevo, že migréna udeří brzy. 

Jaruška přišla během pár minut, složku mlčky položila na stůl a Janovi do ruky vtiskla plato s léky. Poděkoval a počkal, až Jaruška odejde. Zhluboka se nadechl a vymáčkl si tři růžové pilulky do dlaně. Spolkl je aniž by je zapil. Potom otevřel složku a vyhledal číslo Fanoušovy matky. Mobilní telefon neměla. Natáhl se po pevné lince na stole a číslo vytočil. Nechal 10-krát zazvonit a potom zavěsil. Nikdo to nevzal. 

-

Fanoušova matka bloumala Grébovkou. V uších jí pořád zněla ta slova.

“Fanouš se ztratil z ústavu. Nechtějí vám to říct. Nenechte to tak.“

Potom neznámý na druhém konci zavěsil. Napadlo ji, že by měla být doma. Jenomže doufala, že Fanouše tady, v parku, kam chodil nejraději, najde. Chodila tu už od tří ráno. Nemohla spát, rozhodla se hledat. Jenomže nejdřív nevěděla, kde začít. Potom ji napadla právě Grébovka. Chodila tam se synem vždy na procházku. Za těch pět hodin, co tu chodila, prohlédla už snad každý kout, keř, zákoutí. Hledala a hledala. Fanouš nikde. Po tváři jí tekly slzy. Měla strach, který ji svíral na hrudi. Ztěžka dosedla na lavičku a rozostřeným zrakem se dívala před sebe. Najednou jí jakoby někdo bodl do zad. Cítila úplně jasně, že se Fanoušovi něco stalo. Začala nekontrolovaně křičet. 

-

Bezdomovec Alois se otočil z levého boku na pravý a upravil si kartonovou krabici, aby mu netáhlo na záda. Přes doutnající ohniště viděl toho nového. Ležel nějak divně pokroucený, ale Alois tomu nevěnoval pozornost. Včerejší kombinace levné vodky a levného vína způsobila bolení hlavy, jaké dlouho nepamatoval. Otřásl se a spacák si přitáhl blíže ke krku. Dala se do něj zima. Jestli se nezahřeje, bude muset vstát a rozdělat oheň. Zavřel oči. Když znovu začal upadat do spánku, zatřásl s ním Karel.

„Vole, vstávej, něco je blbě.“, zašeptal. 

Alois otevřel oči a když uviděl Karlův vyděšený výraz ve tváři, sedl si. Karel pokynul hlavou k tomu novému. Alois až teď uviděl, že kolem hlavy mladého muže je kaluž zvratků a oči má doširoka otevřené a vytřeštěné. Pusu měl pootevřenou a celá tvář byla strnulá v divné křeči. Oba na pohled poznali, že Fanouš je mrtvý.

„Vole, tak to je průser.“, promluvil jako první Alois. 

„No, jsme v prdeli.“, přitakal Karel. 

Rozdělali oheň a radili se, co dělat. Nechtělo se jim opouštět tohle suché místo kousek od Štvanice, kde se dalo najít dost jídla po kontejnerech, bylo to v závětří a byli tam sami. Žebrat v okolí se dalo taky dobře. Když zavolají policajty, riskují, že budou muset to místo opustit. Být tam s mrtvolou se jim ale taky nechtělo. Karel našel ve spacáku ještě zbytek vodky, oba si přihnuli a řešení bylo na světě. K Vltavě to měli pár kroků, počkají, až bude tma a toho chudáka tam hoděj. Někde ho někdo vyloví a budou mít po starosti. Zatím vzali starý koberec a přes Fanouše ho hodili. Alois se sebral a šel hledat něco k snídani. Karel zatím seděl u ohně a zbytek vodky dopil. 

-

Petra Horáková položila telefon a řekla Mařákovi, že Fanouše zatím nikde nenašli. Potom odklidila věci ze stolu a z červené kabely vyndala složku. Začala po stole rozkládat jednotlivé papíry. Pokynula Mařákovi, aby si stoupl vedle ní. Ukazovala na jednotlivé položky a vysvětlovala, co která znamená. Mařák měl v ruce láhev s minerálkou a upíjel. Zatím mu to moc jasné nebylo, ale doufal, že se Petře povede mu to celé vysvětlit. Když Petra ukázala na jedno číslo ve čtvrté tabulce, pochopil to. 

Postavil minerálku na stůl. Vůbec mu nevadilo, že dno je mokré, jak byla láhev celou noc v lednici. Voda se začala vpíjet do papíru. Chvíli se díval na to místo v tabulce, kde pochopil, potom zvedl zrak a podíval se na Petru. Oba mlčeli. Petra se potutelně usmívala. 

„Tolik?“, zeptal se.

„Jo, tolik.“, odpověděla a zasmála se. 

„Jsi dobrá.“

„Hmm.“, zarděla se. 

„A co teď?“, optal se prakticky Mařák.

„Musíme počkat na ty podklady z banky, protože tohle zatím není nijak průkazné. Potom to můžeme rozjet dál.“, řekla a začala papíry skládat. Uložila je do desek a usmála se. I Mařák se usmál. 

„Pojď, zvu tě do kantýny na presso.“, řekl a za chvíli už oba scházeli po schodech do přízemí, kde minulý týden začali prodávat dobré kafe. Petra měla na tváři výraz vítězství. 

Konečně má možnost něco dokázat a zbavit se nálepky „takterázvracíaomdlívá“. 

-

David dálkovým ovladačem zamkl auto a rozhlédl se. Na zahradě domova nikdo nebyl. Sluníčko svítilo, ale ze západu se začalo zatahovat. Napadlo ho, že začne pršet. Dveře od garáže se otevřely a vyšel Štefan. Zamával na Davida a zašel za roh. David ještě chvíli stál a potom šel pomalu cestou k bočnímu vchodu do budovy. Když si připravoval klíče, napadlo ho, že bude lepší, když půjde hlavním vchodem. Asi by nebylo dobré se po včerejšku ukazovat řediteli. Jitka mu od rána volala už čtyřikrát. Zatím neměl odvahu jí telefon zvednout. Včera ho hrozně seřvala, potom ještě máma, tak strávil celý večer v baru v přízemí domu, kde bydlel a vůbec netuší, jak se dostal domů. Kocovina s ním cloumala. Ve vrátnici pozdravil Aničku a za chvíli už za sebou zabouchl dveře kanceláře. 

Pevná linka na stole avizovala čtyři zmeškané hovory a mobilní telefon v kapse zase začal vibrovat. 

Sedl si a složil hlavu do dlaní. Když se telefon uklidnil, vyndal ho, zjistil, že zase několikrát volala Jitka. Informaci o nepřijatých hovorech vymazal a vytočil Pavlínino číslo. Ohlásila se hned a za pár minut už klepala na dveře. Otevřel jí a zase si sedl. 

„Co budeme dělat?“, zeptala se.

„Co? Nic, budeme čekat. Nic jiného dělat nemůžeme. Zahradu jsi včera pročesala, všude jsme se po něm dívali. Nemůžeme dělat nic.“, zvýšil hlas. 

„Bude to průser, je pryč už dlouho. A je to diabetik, nedostal inzulín.“, řekla a hlas se jí zlomil. Měla strach. 

Davidův telefon na stole zase začal vibrovat. Rozhodl se, že ho Jitce tentokrát vezme. Rukou pokynul Pavlíně, aby odešla a zmáčkl tlačítko pro příjem hovorů. Jitka křičela. Křičela hodně. David telefon vzal a položil na stůl. Když se Jitka na druhém konci uklidnila, dal si ho zase k uchu a snažil se nějak zlehčit a zmírnit napjatou situaci. Prstem volné ruky přitom přejížděl po prachu na klávesnici počítače. Nestihl říct ani dvě věty a Jitka mu opět skočila do řeči. Její monolog byl dlouhý a David z něj pochopil, že tentokrát ho nikdo krýt nebude, ani Jitka, ani její sestra, jeho matka. Zaklel a hovor ukončil. Přemýšlel, jak z toho vybruslit, až na to přišel. Pavlínu prostě obětuje. Nedá se nic dělat. Rozhodl se definitivně a zavolal matce. Tento hovor probíhal o poznání klidněji. Matka se již vyvztekala. Jeho postup mu schválila a slíbila, že s Jitkou promluví sama. David zavěsil a vzal ze skříně šanon se složkami klientů. Našel tu, kterou hledal, chvíli něco ťukal do počítače a za chvíli už z tiskárny vyjel papír. Vyměnil jej za jeden ze šanonu. Zapnul skartovací strojek, který měl pod stolem, a potom už se jen díval, jak z předmětu doličného zůstaly úzké proužky. Usmál se, nálada se mu vrátila. 

-

Hlouček lidí v parku jednoznačně určil řidič sanitky, kam jet. Když i se záchranářem vystoupili, lidi se rozestoupili a oba mohli vidět, jak na zemi leží paní a dívá se do nebe. 

Při volání na dispečink záchranné služby Praha líčila zmateně jakási kolemjdoucí, že paní strašně křičí a třese se. Teď ležela, byla úplně v klidu a nevydala ani hlásku. 

„Haló, paní, jak se jmenujete?“, přiklekl k ní záchranář, oranžový kufřík si položil na zem. 

Paní neodpověděla. 

„Před chvílí volala, že Fanoušovi se něco stalo.“, ozval se z davu mužský hlas. 

„Kdo je Fanouš?“, zeptal se záchranář. Žádná odpověď.

„Kde je teď?“, zkusil to znovu. Opět nic.

„Stalo se něco Fanoušovi?“, nedal se záchranář. Paní ležela a nic neříkala. Jen zírala k nebi, oči doširoka otevřené. Dýchala klidně, jakoby smířeně. 

„Naložíme ji a odvezeme.“, rozhodl záchranář a řidič se otočil, aby vyndal nosítka. Když ji nakládali do sanitky, řekla: „Já půjdu za ním.“ 

„Kam?“, zeptal se záchranář, ale to bylo vše, co Fanoušova matka řekla. Hlouček lidí se pomalu začal rozcházet. Slyšeli jen houkání sanitky, které se pomalu vzdalovalo. 

Fanoušova matka neřekla nic ani na příjmu v nemocnici. Nechala se ošetřit, uložit do postele a potom se již jen soustředila na zvláštní skvrnu na stropě, která tam zůstala poté, co o patro výš pacient nenahlásil špatně odtékající odpad u umyvadla a starší paní trpící Alzhaimrem ubytovaná v pokoji po jeho odchodu, zapomněla zavřít vodu. Z očí jí tekly slzy, protože věděla. Věděla pravdu, kterou zatím znali jen dva bezdomovci, kteří v tu chvíli seděli kolem ohýnku a pili krabicové víno a pokuřovali cigarety ubalené z nedopalků vybraných z popelníku před vchodem na Masarykovo nádraží. Díky vzrůstající hladině alkoholu už mrtvého muže pod starým koberce neřešili a v klidu vyčkávali, až se setmí. 

-

David se natáhl pro telefon a vytočil číslo Pavlíny. Pouze jí řekl, aby se za ním zastavila a zavěsil. Netrvalo dlouho a Pavlína zaklepala na dveře kanceláře, byly pootevřené, tak vešla. 

„Co jsi chtěl? Něco nového s Fanoušem?“, zeptala se. 

„Nového to, že jsem včera v tý zoologický nebyl.“, pravil suše David a zhoupl se samolibě v křesle.

„Cože?“, vytřeštila Pavlína oči.

„No, prostě jsem tam nebyl a radil bych ti, abys netvrdila něco jiného. Prostě se Fanouš ztratil tobě. Během pár dnů ti najdeme místo někde jinde, odsud budeš vyhozena a jednoduše přejdeš jinam.“, usmál se.

„To nemyslíš vážně?“, chytila se Pavlína stolu, zem se pod ní zatočila. 

„Myslím, prostě to tak bude a fakt bys na to měla bez debaty přistoupit. Buď se takhle domluvíme nebo to pro tebe bude ještě horší.“, usmíval se David dál, vědom si své převahy. 

„Ty mě vydíráš? Vždyť i řidič viděl, že tě tam vezl.“, pokoušela se bránit.

„To jo, ale já ti jen pomohl ke vchodu do zahrady, tam jsi mi řekla, že už to dál zvládneš sama.“, David upil latté z vysoké sklenice. 

„Jsi srab. Neumíš nést zodpovědnost za své činy. Ještě si promyslím, jak to bude dál.“, řekla Pavlína a bouchla dveřmi. 

Vyšla z budovy, těžko přemáhala pláč, který se jí dral z nitra do očí. Před budovou zrychlila a za roh na lavičku téměř doběhla. Sedla si, do tváře jí hřálo jarní slunce. Rozplakala se. Hlavu složila do dlaní a poddala se vzlykům, které se už nedaly zastavit. 

„Co je ti, Pavli?“, položil jí Štefan ruku na rameno. Vzhlédla a zavrtěla hlavou, čímž dala najevo, že mluvit o ničem teď nebude. 

-

Strážmistr Kubíček spolu se svým novým kolegou procházeli kolem Štvanice. Kubíček si všiml, že oba místní bezdomovci už vstali, ohýnek plápolal a oba měli v rukou krabice s levným vínem. Objasnil novému kolegovi, že je nechávají být, protože tam dole u řeky nikomu nepřekážejí. Když se konají závody na divoké vodě, vyženou je, přičemž se oba za pár dnů zase vrátí. Žádné extra stížnosti na ně nejsou. 

„Hele, co to mají pod tím kobercem?“, zeptal se strážmistra Kubíčka jeho kolega. 

K městské policii nastoupil teprve před dvěma měsíci. Prošel povinnými školeními a zkouškami a toto byla jeho druhá služba v terénu. Strážmistr Kubíček se mu líbil. I když byl o dost let starší, hned si s ním začal tykat a rád a v klidu ho zasvěcoval do všeho, co bylo potřeba vědět.

„Nevím, nějakej bordel.“, řekl Kubíček a usmál se na svého mladšího kolegu. 

„Neměli bychom se na to podívat? Nějak se mi to nelíbí.“, nedal se mladý, nadšený kolega.

„Ani ne, půjdeme projít Revoluční, rozdáme nějaké parkovačky a pak si skákneme na kafčo. Zvu tě.“

Po Kubíčkově nabídce kávy se mladý kolega již dál nezajímal o to, co to mají dva bezdomovci pod kobercem a přidal, aby rychle rozdali lístky těm, co špatně zaparkovali, aby si potom mohl v klidu sednout v kavárně a vychutnat si dobrou kávičku. Už se ani neotočil, tak neviděl, že oba bezdomovci si jich všimli a hned jakmile se oba strážníci měli k odchodu, začali koberec i s tím, co bylo pod ním, posouvat směrem k mostnímu pilíři tak, aby na to nebylo příliš vidět. 

-

Lenka dokončila všechny transakce, které jí Jitka toho dne předložila. Po celou dobu stála Jitka nad ní a kontrolovala, aby si Lenka nikde nic neuložila ani nevytiskla. Sice by jí to bylo k ničemu, pomyslela si Jitka, ale jistota je jistota. 

„Ještě něco?“, zeptala se Lenka.

„Ne, pro dnešek to bude stačit.“, odpověděla Jitka a za chvíli na svém počítači přeposlala nějaké peníze na Lenčin účet. 

„Máte u sebe odměnu.“, mlaskla a protáhla se na židli. 

„Proč?“, zeptala se Lenka.

„Jen tak.“, řekla Jitka, uvedla svůj notebook do režimu spánku a odešla k řediteli. Ten se právě probíral sjetinami a výkazy za minulý měsíc. Vypadal unaveně. Jitka věděla, že kvůli Fanoušovi moc nespal a navíc se po baráku začalo šuškat, že si začal s tou novou sestrou. Asi toho teď moc nenaspí. Lucie je mladá, usmála se pro sebe Jitka. 

Z lednice vyndala láhev s minerálkou, z odkapávače vzala skleničku a sedla si do křesla. 

„Tak co? Jak to jde?“, zeptala se po chvíli, když na ni Jan nijak nereagoval.

„Ále, tady mi není jasný tenhle převod peněz. To je nějaká platba, ale já k ní nemůžu nic najít.“, zvedl hlavu.

„Ukažte.“, vstala Jitka. 

Chvíli se dívala na částku, o které moc dobře věděla, kam doputovala. Tělem se jí rozlévala vlna vzteku. 

„Jo, to je za ty opravy mandlu. Tady to vidíte.“, ukázala prstem na shodnou částku v druhé tabulce. 

„Aha, tak to bychom měli.“, odškrtl ředitel další položku na svém seznamu. 

Jitka se vrátila do křesla a přemýšlela, jestli je ta Lenka fakt tak neschopná nebo to udělala schválně, že nedokázala onu platbu pořádně skrýt a vypárovat tak, aby nikoho nepraštila do očí. Pohledem střelila přes chodbu, aby viděla, že Lenka v kanceláři není. Vstala a vyšla ven. Lenka stála na schodech a kouřila. 

„Jste úplně pitomá?“, šeptala Jitka.

„Proč?“, zbledla Lenka.

„Těch minulých 40.000 jste teda blbě označila, hned si toho všimnul.“

„Já se omlouvám, jsem se asi spletla.“

„Teď jsem to ještě vyžehlila, ale příště, ať se to neopakuje.“, zasyčela Jitka a vrátila se do ředitelny.

Jan seděl a díval se z okna. Další hodinu potom strávili hovory o ničem. Jan se jednou za tu dobu informoval na policii, že Fanouše ještě nenašli. 

-

Pavlína vytáhla korkovou zátku z láhve s červeným vínem. Skleničkou se neobtěžovala a napila se rovnou z láhve. Došla do pokoje a sedla si do zeleného křesla. Po tváři jí tekly slzy. Cítila teplo, jak se jí víno rozlévalo v žaludku. Současně z ní začala padat tíha dnešního dne. Na stole zavibroval telefon a Pavlína viděla, že jí volá David. Nechala telefon vibrovat a znovu se zhluboka napila. Telefon vibroval znovu, tentokrát volala Jitka. Nevšímala si toho a pila víno přímo z láhve. Cítila, jak se jí začíná motat hlava a všechny problémy kamsi odplouvají.