Jitka seděla u barového pultíku ve své kuchyni a s radostí zjistila, že venku bude zase hezky. Nalila si kávu a začala procházet papíry, kde byly malým písmem uvedeny různé cifry. Žlutým zvýrazňovačem některé z nich označovala.
„Dobré ráno.“, ozvalo se za ní.
Otočila se a viděla manžela, jak si z lednice bere šunku.
„Ty už vstáváš?“, podivila se.
„No jo, dneska jo, musím do Bratislavy. Budu za hodinu vyjíždět, chci si v klidu vypít kafe, najíst se a projít se maily.“, odpověděl a začal si na talířek dávat šunku a do toastovače hodil dva plátky trastového chleba.
„Mám toho dneska taky hodně.“, řekla a dál se probírala čísly.
„Jak to vůbec jde? Přišla jsi včera zase pozdě.“, položil opečené toasty na talířek a nalil si kafe.
„Ale jo, jde to, jen je to náročný. No, ale ono to dopadne dobře.“, usmála se.
„Však já vím, máš dycky, co chceš.“, napil se kafe.
„Hele, potřebuju založit ještě jedno konto. Zavolej mu, aby mi ho udělal.“, zvedla hlavu od papírů.
„Proč nepoužiješ to, co máš?“, zeptal se.
„Chci mít přehled, tam se to furt točí. Chci to prostě jednoduché.“, řekla a vrátila se k číslům.
„No jo, zavolám mu, ale zítra.“
„To je pozdě, zavolej mu dneska. Zítra to konto potřebuju začít používat.“, zvedla znovu hlavu.
„A nemůžeš to mít v hotovosti?“, zeptal se a zakousl se do toastu obloženého šunkou.
„Ne, nemůžu, potřebuju to lejt na konto. Jasný?“, zvýšila hlas, protože ji tahle debata začala vytáčet.
„No jo, tak já mu cinknu, ale teď ještě spí.“, opáčil.
„Vzbuď ho, má z toho dost, takže nevadí, když jednou vstane dřív.“
„Tak jo.“, zvedl se a šel pro telefon. Za pár vteřin Jitka slyšela, jak dává pokyny k založení konta na Kajmanských ostrovech.
„Pošle Ti to odpoledne na mobil. Ale na ten druhej, jasný?“, řekl, když se vrátil.
„Jasný, mívám ho u sebe.“, odpověděla a zažlutila další položku.
Manžel se vrátil ke své snídani a tak jen oba mlčky seděli. Zatímco Jitka procházela čísla, manžel jedl, upíjel kávu a na netbooku si četl zprávy. Vyrušil je až syn, který se vpotácel do kuchyně, sdělil jim, že má dneska písemku za češtiny a aby se připravili na nepříliš dobrý výkon, protože včera pařil do noci na kompu, takže se na nějaké přípravy vykašlal. Jitka pokrčila rameny a šla do koupelny. Měla na starosti úplně jiné věci, než
se starat o vzdělání svého syna. Místo na vysoké škole v Americe už pro něj měla vyjednané, takže nebylo co řešit.
-
Lenka vysadila syna před školou a zařadila rychlost. Když vyjížděla z postranní ulice, kde škola stála, zazvonil jí telefon.
„Doufám, že dorazíte.“, ozvala se na druhém konci Jitka Pokorná.
„Jasně, jsem na cestě.“, odpověděla Lenka a srdce se jí rozbušilo.
„Dobře.“, řekla Jitka a zavěsila.
Lenka přibrzdila u semaforu a do přehrávače v autě vložila cédéčko. Zaposlouchala se do Divokého Billa, který jí právě sděloval, že jeho milá plakala. Prsty bubnovala do volantu v rytmu hudby a přemýšlela o včerejším rozhovoru s Jitkou. Bylo jí jasné, že nemá na vybranou, ale současně i věděla, že na tomhle může vydělat. Nějakou cestu určitě najde. Z přihrádky u řadící páky vzala telefon a zavolala Radce.
„Hele, Radu, všechno je v pořádku. Dopadne to dobře.“, řekla. Potom chvíli poslouchala Radčiny strachy a obavy.
„Říkám, že tohle zvládneme, jen už fakt nesmíš udělat chybu. Žádnou !!! Nesmí nás být vidět. Nikdo na nás nesmí nic najít, jinak se vezeme.“, řekla a zavěsila, protože v dáli viděla stát policejní hlídku. Když policista ve žluté reflexní vestě zvedl červený terčík a rukou jí pokynul ke krajnici, nebyla vůbec překvapená. Pokutu zaplatila bez řečí a mohla tak rychle pokračovat v jízdě.
-
U zadního vchodu do budovy zastavilo bílé auto. Dveře nad rampou, kde se vykládalo zboží se otevřely a jedna z kuchařek vyvezla vozík. Muž si převzal pytlíky s moukou, krabice mléka, cukr a krabici naplněnou sáčky s kořením, naložil je do auta, usmál se na kuchařku a odjel. Celé to netrvalo ani pár minut. Kuchařka zacouvala s prázdným vozíkem do budovy a zavřela za sebou dveře.
-
Radka rozsvítila v kanceláři a kabelku hodila na stůl. Prošívanou vestu pověsila na ramínko do skříně. Zapnula počítač a rychlovarnou konvici. Když se obrazovka počítače rozzářila a signalizovala, že počítač je připraven, zapnula Radka program, kde si mohla vyjet stav skladu potravin. Než jí tiskárna vyplivla všechny papíry, připravila si kafe a postavila ho na stůl. Věděla, že ho vypije studené, ale tohle bylo důležitější. Se sjetinou za chvíli odcházela do skladu, aby zkontrolovala trvanlivost jednotlivých potravin.
V kuchyni již panoval čilý ruch. Kuchařky měly vydané snídaně a teď sypaly do obrovské pánve cibuli, aby připravily základ pro dnešní guláš. V měchači se připravovalo těsto na knedlíky a pomocné síly čistily kořenovou zeleninu do polévky. Vůně se nesla celou kuchyní. Radka pozdravila a zašla do skladu. Začala systematicky. Postupně brala do ruky každý kelímek, každou krabičku, krabici nebo sáček, četla datum spotřeby a odškrtávala si to v seznamu. Byla v polovině a zatím žádnou prošlou potravinu naštěstí nenašla.
Někdo zaťukal na dveře, otočila se.Ve dveřích stála jedna z kuchařek a prosila o další kilo mouky s tím, že mají řídké těsto na knedlíky. Radka jí kilo podala a zapsala si to do sešitu. Vůbec ji nenapadlo, aby šla zkontrolovat, jak se věci mají. V tom stresu jí vůbec nedocházelo, že o další kilo mouky prosí kuchařky v podstatě denně. Jednou je to do knedlíků, podruhé do omáčky na zahuštění. Kdyby se zpětně podívala, tak by zjistila, že jim dávala ještě půlkilovku solamylu a mnoho dalších věcí, které možná ani nepotřebovaly. Teď ale měla hlavu plnou jiných starostí a neměla čas přemýšlet o tom, kolik potravin vydává ze skladu.
Kuchařka vzala kilo a uložila si ho pod čisté zástěry do skříňky, zamkla ji a klíče si dala do kapsy. Když Radka vycházela ze skladu, viděla ji stát nad měchačem, kde dvě velké lopatky pomalu a systematicky promíchávaly těsto. Gulášový základ voněl. Radka prošla rychle kuchyní. Kdyby chtěla, mohla zjistit, že v ledničce pro personál je odkrojené kilo masa, které dnes na guláš objednala. Hlavu ale měla plnou nepořádku ve skladu, chybějících věcí a toho, že v potravinovém skladu zase našla plato jogurtů s prošlou
záruční lhůtou.
-
Pavlína s Davidem pomáhali klientům do mikrobusu. Řidič seděl za volantem a tiše čekal, až budou všichni usazeni a připoutání. Jaruška uložila do zadní části auta velkou tašku se svačinou. Dnes jeli do zoologické zahrady a na všech bylo vidět napjaté očekávání.
Milena si do knihy poznamenávala, kdo všechno odjíždí. David zapnul poslední bezpečnostní pás, oba s Pavlínou nastoupili a mikrobus se pomalu rozjel. Ve vratech se míjel s bílým pick-upem.
-
Jitka Pokorná si prohlížela ve svém počítači to, co dělá Lenka naproti. Viděla každý její úkon, každé kliknutí. Přečetla si spolu s ní e-maily, které jí přišly, a čekala. Lenka taky čekala.
Jitka se protáhla na židli a přes Lenčinu hlavu se podívala z okna. Sluníčko svítilo a bylo jasné, že jaro už je definitivně tady. Chvíli jen tak hleděla, potom se sklonila do tašky a zkontrolovala druhý telefon. Sms zpráva s číslem tam už byla. Opsala číslo na papírek a vyndala desky s tabulkami, kde ráno pečlivě označila několik čísel. Vstala, obešla stůl a obojí položila Lence na stůl. Ta se na ni tázavě podívala.
„Jistě je vám jasné, co s tím máte udělat.“, řekla Jitka a odešla, dveře za sebou zavřela a zaklepala na kancelář Mirky Leklé. Aniž čekala, až ji Mirka vyzve, aby vstoupila, vešla dovnitř, usadila se do malého křesílka potaženého šedou látkou, nohu si dala přes nohu a začala pomlouvat jednotlivé kolegy, které se rozhodla v dohledné době vyhodit.
Potřebovala k tomu ale Mirčinu pomoc, to jí bylo jasné. Dobrou hodinu strávila vypočítávání chyb tak, aby Mirka sama přišla s tím, že s dotyčným nebo dotyčnou je potřeba se rozloučit. Mirka naslouchala pozorně a po chvíli si dokonce začala dělat poznámky, aby z oné informační smršti nezapomněla vůbec na nic. Věděla, že by jí to Jitka dala náležitě najevo a všechno by se jí vrátilo jako bumerang.
Lenka zatím seděla otočená k oknu a přemýšlela. Ať si to všechno probírala z jedné i z druhé strany, věděla, že z tohoto se nevykroutí. A nejhorší bylo, že „on“ jí nebral telefon. Zatím se s ním vždy bez problémů spojila. Teď nic. Ani poněkolikáté hovor nepřijal a Lence začalo pomalu docházet, že v tomhle zůstala teď úplně sama. Dumala, jestli jí ta dovolená na Seychelách za to stála. Jestli neměla jet s klukem radši na chatu na Sázavu. A to ještě pořád nevěděla to nejhorší.
-
„Kde je?“, ptala se Pavlína Davida.
„Kdo?“, podivil se.
„Fanouš přece. Není tu.“, rozhlížela se Pavlína po klientech sedících kolem dřevěného stolu v dolní části zoologické zahrady v Praze. Všichni měli před sebou ubrousek, na něm chléb a řízek a plastové kelímky s teplým čajem.
„Není?“, zeptal se David.
„No, není. Seš hluchej?“, začala být Pavlína nervózní.
„Aha. A kde je?“, zeptal se David.
„Kdybych to věděla, tak bych se neptala. Tys jim rozdával jídlo. Ti snad řízek zbyl nebo ne?“, začala logicky uvažovat Pavlína.
„Já nevím.“, řekl David.
„Ty nevíš, jestli ti zůstal řízek?“, vyjela Pavlína.
„Nevím, jsem to nějak rozdal.“
„Jak nějak? Každej měl jeden řízek. Dal si Fanoušovi řízek nebo nedal?“
„Nevím.“
„Tak se sakra podívej, jestli tam nějaký řízek zbyl nebo ne.“
„Nezbyl.“, řekl David a zakousl se do řízku.
„A ty jsi si objednával řízek?“
„To jsem měl?“
„Ty jíš Fanoušův řízek.“
„Jo?“
„Jsi ožralej nebo si něco hulil? Sakra. Kde je Fanouš?“, snažila se Pavlína povzbudit Davida k nějaké akci. Upřímně ale nevěděla, k jaké. Fanouš mohl být kdekoli.
Naposledy ho viděla u goril, ale to už je dobrá hodina. Za tu dobu mohl odejít dost daleko. David nevypadal, že by ho skutečnost, že jim chybí jeden klient, nějak rozrušovala. Dál soustředěně žvýkal cizí řízek a usmíval se. Pavlína měla dojem, že je něčím zfetovaný. Z kapsy vytáhla telefon a vytočila policii, kde ohlásila zmizení Fanouše, potom našla na internetu telefonní číslo kanceláře zahrady a požádala je, aby zaměstnanci dávali pozor, jestli Fanouše někde neuvidí. Jako poslední zavolala řediteli, aby dostala vynadáno, že volala policii bez jeho vědomí. Vzteky zavěsila a požádala Davida, aby ohlídal zbylé klienty, aby sama mohla jít Fanouše hledat.
-
Bylo devět hodin večer, Jitka seděla v křesle. V pokoji hrála televize, ale Jitka nevnímala, co dávají. Tohle se jí do krámu moc nehodilo, ztracený Fanouš. Potřebovala, aby se do provozu domova teď nikdo moc nevrtal. To, že se jim v ZOO dneska ztratil jeden klient, musela do toho být zapojená policie, která dosud pátrala zbytečně, nebylo dobré. Zase budou rejpat. Zvlášť, jestli se to dozví ten Mařák. Dolila si červené víno do široké sklenice a napila se. Potom vzala svůj i-phone a vytočila Jana Šimona.
„Zatím nic?“, zeptala se.
„Ne.“, odpověděl.
„Tak si budeme volat.“, řekla a po jeho souhlasu zavěsila.
Znovu se napila a opřela se hlavu levou rukou. V pokoji bylo šero. Z ulice slyšela jakousi hádku a potom se sypalo sklo. Normálně by se šla podívat, ale teď jí to nezajímalo. Po pár minutách slyšela přijíždět policii. Seděla dál a přemýšlela.
-
Petra Horáková umyla talíře po večeři. Slyšela, že táta si v obýváku pustil televizi. Vypnula vodu a začala umyté nádobí utírat. Z vedlejší místnosti zaslechla mimořádnou pátrací relaci. Zbystřila v okamžiku, kdy moderátor hovořil o hledaném zdravotně postižném mladém muži. S talířem a utěrkou v ruce doběhla do dveří vedoucích z kuchyně do obýváku. Na obrazovce uviděla fotografii mladého muže a z komentáře
pochopila, že tento případ by je měl s Mařákem zajímat. Vzala z jídelního stolu mobilní telefon a zavolala mu.
-
Fanouš seděl u ohně s partou bezdomovců a v ruce držel láhev levné vodky. Oheň příjemně hřál a špinavé tváře vypadaly v mihotavém světle přátelsky. Všichni pobízeli Fanoušek k pití. Alkohol měl poprvé v životě a i když mu zprvu nechutnal, upíjel stále častěji, cítil, jak se mu celé tělo uvolňuje a oči se začínají příjemně klížit. Nechával se ukolébat tlumeným hovorem bezdomovců, kteří se právě dohadovali, kdo půjde ráno
první prohrabat okolní kontejnery s cílem najít něco k snídani. Nerozuměl tomu, o čem se baví. On přeci svoji snídani dostane. Netušil v tu chvíli, že již nikdy žádnou snídani jíst nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat