Jitka Pokorná seděla sama v tmavém bytě. Pod okny slyšela projet jednu z nočních tramvají. Natáhla se a dolila si bílé víno. Zhluboka se napila a potom ruku se skleničkou opřela o područku pohodlného fialového křesla. Když před pár hodinami domluvila s Lenkou, měla dojem, že jí pukne srdce, jaký měla vztek. Když se potom manžel se synem uložili k spánku, vyndala z vinotéky láhev oblíbeného Rulandského a otevřela si ji. Věděla, že stejně neusne.
Ulicí projelo auto se zapnutým majáčkem. Po stropě se roztančilo modré světlo. Jitka zavřela oči. Pár minut jen tak seděla, potom odložila skleničku a bosa přešla z obýváku do pracovny. Otevřela malou skříňku a na zámek trezoru nastavila kód. Když trezor otvírala, byla již plně rozhodnutá, že musí přitvrdit. Modrý šanon ležel tam, kde ležet měl.
-
Lence zazvonil budík. Pohlédla na něj a zamáčkla ho. Chvíli se protahovala v posteli a užívala si slastných 15 minut, než bude muset vstát. Kluk byl dneska u mámy a ségry, takže nemusela pospíchat. Škola dala na dnes ředitelské volno. Když byl už opravdu čas vstávat, spustila nohy na chladnou podlahu a přešla do koupelny. Za půl hodiny již seděla v autě a jela směrem k Praze. V rádiu právě hlásili, že se ochladí a déšť přejde v sníh.
Radka v době, kdy Lenka seděla v autě a jela do práce, probírala jednotlivé položky ve skladu a kontrolovala trvanlivost. Každou věc vzala do ruky a hledala datum spotřeby. Několik potravin s prošlou záruční dobou již měla položené na pultě. V kuchyni panoval čilý ruch. Kuchařky obalovaly řízky na dnešní oběd a pomocné krájely zeleninu do salátu.
-
David nahý a bosý přešel do koupelny. Podíval se do zrcadla a pustil studenou vodu naplno. Chvíli si oplachoval obličej a potom si došel na záchod. Cestou do pokoje si nalil plnou sklenici koly. Zastavil se ve dveřích a zahleděl se do postele. Kdyby tak jenom věděl, jak se ta holka, co tam teď leží a spí, jmenuje. Vypil kolu, sklenici odnesl do dřezu a šel se osprchovat. Bylo devět hodin, je potřeba se začít vypravovat do práce.
Když se o půl hodiny později loučil přede dveřmi s drobnou blondýnkou, jejíž jméno se mu zjistit nepodařilo, hustě sněžilo. S příslibem, že samozřejmě zavolá, nasedl do auta a vyjel směrem k práci. Lísteček s telefonním číslem zmuchlal a hodil pod sedadlo.
-
Jitka přišla do práce v dobré náladě. Modrý šanon ležel zatím v autě pod sedadlem. Teď seděla v křesle v ředitelně, upíjela kávu a probírala s ředitelem hlášení noční sestry. Vše proběhlo v klidu a bez problémů. Mirka Leklá přišla před pár minutami, pozdravila je, odložila si a potom k nim přisedla, v ruce kouřící hrnek s čajem. Jan Šimon se zdál také v dobré náladě, jen se vracel k těm prošlým jogurtům. Přemýšleli a probírali, kdo to tak rychle donesl panu Kočímu, tedy jednomu z rodičů. Byl to zřejmě někdo z pečovatelů, shodli se a tak se vrátili k diskusi na téma, jak se těší, až už konečně začne jaro. Tohle sněžení už není k vydržení. Z poklidné atmosféry je vyrušila vrchní sestra. V ruce nesla svůj sešit s kočičkami a na krku se jí houpaly brýle.
„Na tu zdravotní pojišťovnu jsem to odeslala.“ hlásila hned poté, jak pozdravila.
„Sedněte, vrchní.“ pobídla ji Jitka dávajíc na odiv svoji dobrou náladu. Ta se jí zvedla ještě víc, když ředitel sdělil Mirce, že na ten úřad odjedou asi za půl hodiny. Mirka se tedy zvedla s tím, že ještě něco potřebuje dodělat a ranní siestu opustila.
Po pár minutách klábosení o ničem se zvedla i vrchní sestra Kovářová a Jitka s ředitelem osaměli. Ředitel se otočil k počítači a začal procházet došlé e-maily. Tím dal Jitce najevo, že jejich ranní pokec skončil. Jitka odnesla šálek od kávy do myčky a posadila se proti Lence, která právě vybalovala nějaké tabulky z desek. Pozdravily se.
Tady ovšem Jitka nasadila výraz, který všem podřízeným sděloval, že se neblíží nic dobrého. Jestli to Lenka zaregistrovala, Jitka nepoznala. Každopádně nedala nic najevo. Lenka si ještě došla uvařit kafe a potom se obě sklonily k počítači.
Že se něco děje, poznala Lenka okamžitě, jak Jitku uviděla. Viděla ale taky, že Jitka u ředitele hýřila dobrou náladou. Výraz její tváře se změnil až v okamžiku, kdy viděla Lenku. U žaludku necítila dobrý pocit, ale pořád ještě doufala, že její pozice je neotřesitelná. Má přeci zastání nejen u Jitky. Hlavou jí běželo kdeco. Na práci se nemohla moc soustředit. Bezmyšlenkovitě zadávala do počítače podklady k výpočtu mezd zaměstnancům. Výkazy práce už kontrolovat nezvládala. Občas pohlédla na Jitku, která cosi psala na svém notebooku. Tvářila se teď neutrálně. Do klávesnice ale bušila hodně silně. Lenka se nadechla a odložila další výkaz. Když měla zpracované celé jedno oddělení, aniž by alespoň jeden z výkazů překontrolovala, slyšela, že ředitel s Mirkou se sebrali a zapadly za nimi dveře.
„Budou pryč dlouho?“ snažila se navázat konverzaci s Jitkou.
„Nevím.“ dostalo se jí strohé odpovědi.
Sklonila se tedy znovu k výkazům až zaregistrovala, že Jitka přestala psát a taky kamsi odešla. Kabát i kabelka však zůstaly v kanceláři. Lenku napadlo, že šla na záchod. Pracovala tedy dál, házela čísla do příslušných kolonek v počítačovém programu a nakonec se do práce zabrala. Nezaregistrovala, že se Jitka vrátila a zavřela dveře do kanceláře. Že je zle poznala až ve chvíli, kdy jí na klávesnici počítače přistály fotografie a fotokopie výpisů z účtu.
-
David vystoupil ze svého SUV a ploužil se po zasněžené cestě k budově domova. Sněžilo hodně silně. Viděl odjíždět ředitele s Mirkou Leklou. Viděl i Jitku, jak cosi vzala z auta a vrátila se do budovy. Vrátnému zamumlal odpověď na pozdrav a prošel chodbou ke své kanceláři. Viděl, že se v místnosti svítí. Když odemkl dveře zjistil, že Pavlína sedí u stolu a vyřizuje e-maily.
„Ahoj, lásko.“ pozdravil ji stejně, jako zdravil skoro všechny ostatní ženského rodu.
„Ahoj.“ odpověděla a otočila se k šanonu, kde chvíli něco hledala.
David si odložil bundu a ze skříně vyndal energy drink. Hltavě pil. Pavlína mezitím něco soustředěně psala na počítači. Venku sněžilo a David periferně zahlédl Štefana, jak začal ometat cestu ke vchodu.
„Nevíš, co je dneska k obědu?“ zeptal se Pavlíny, protože věděl, že pokud dá žaludku dnes něco jiného, než kuřecí vývar, bude mu zase zle.
„Nevím, ale na vrátnici je jídelák.“ odpověděla a vrátila se k práci.
Davida napadlo, že je to vlastně jedno, dnes na oběd asi nepůjde. Radši. Posledně fakt dost trpěl. Pavlína zaklapla šanon, uložila ho mezi ostatní do skříně a řekla Davidovi, že je hotová. S tím opustila kancelář a David se mohl zhroutit do křesla. Někdo zaklepal. Natáhl se a dveře otevřel. Jaruška je víceméně rozrazila.
„Ty seš už zase nalitej, co?“ spustila na něj a Davidovi bylo okamžitě jasné, že Pavlína si stěžovala.
„Hele, frajere, jestli nemáš sebemenší pud sebezáchovy, je to vlastně tvoje věc. Ale lidi si vo tom šuškaj, už je toho zase plnej barák.“ soptila dál a David se nezmohl na slovo.
Počkal, až mu dospílá a sdělil jí, že teda odjede, aby řekla kdyžtak, že má nějaké vyřizování. S tím vytáhl ze skříně bundu a za okamžik už seděl v autě a jel domů, kde hodlal vypnout telefon a okamžitě usnout. Než vyjel na hlavní, telefon mu zazvonil.
-
Mařák se natáhl na stůl Petry Horákové, vzal sešívačku a zručným pohybem secvakl několik listů papíru dohromady. Dopil úplně studené kafe a zase se začetl do tabulky, která před ním ležela. Někdo poslal na policii štos papírů obsahujících účetní závěrky, kopie dokladů, výpisy z účtu a mnoho dalšího. Celé dopoledne trvalo Mařákovi, než se změtí probral a jakž takž to celé roztřídil. Nerozuměl tomu ale vůbec. Horáková snad měla ekonomickou školu, ale ta si vzala volno. Její maminka onemocněla a Horáková se musela postarat o otce. Prý si neumí uvařit ani čaj, pronesla, když se loučila s kolegy a pospíchala na vlak.
Mařák projel očima tabulku, ale pořád neviděl nic, čemu by rozuměl. Tenhle anonymní spisek mu byl čert dlužen. Jenomže se týkal domova. A tak mu to celé přistálo na stole a vedení rozhodlo, že se tím musí probrat. Vzpomněl si znovu na Petru. Měl by jí zavolat a mohl by jí neskenované doklady poslat. Třeba se doma nudí a ráda se trochu rozptýlí.
Vzal do ruky telefon a vytočil Petřino číslo. Telefon vyzváněl dlouho, ale Petra hovor nepřijala. Poslal jí tedy zprávu, že s ní potřebuje nutně mluvit. Žaludek se začal hlásit o jídlo. Hodil papíry do vrchní zásuvky psacího stolu, pečlivě ji zamkl a po pár vteřinách už ťukal na dveře vedlejší kanceláře, aby vzápětí vstrčil hlavu dovnitř a zeptal se, zda někdo půjde na oběd. Tři obličeje k němu vzhlédly a pokývaly na souhlas.
Za chvíli už všichni seděli ve stroze zařízené jídelně, kde měly zdání útulnosti dodat ošklivé vázičky s plastovými tulipány, a měli před sebou smažená játra s bramborovým salátem. Vzájemně si líčili své případy, jen Mařák zaraženě mlčel. Něco tam být musí, když si někdo dal tu práci a poslal všechny ty spisky. Ale co? Nikoho dalšího o pomoc nemohl prosit. Vedení rozhodlo, že o tomto případu budou vědět jen čtyři lidé. Tedy vedení, což byli dva, potom Mařák a Horáková. Jitka Pokorná byla příliš velká ryba, někdo by jí to mohl donést. Oficiální verze zněla, že případ „Markéta“ byl uzavřen jako nešťastná náhoda a Mařák s Horákovou se zase zaobírají těmi sklepními vykrádačkami.
Na ty Mařák moc času neměl, ale čas od času se pokoušel s tím někam pohnout. Komu ale vadí ukradená kola, když tady jde zřejmě o něco víc.
„Co je s tebou?“ vyrušil ho z myšlenek kolega Kroupa.
„Ale, nějak mě bolí hlava.“ řekl Mařák první, co ho napadlo.
„Jsi jak baba.“
Všichni u stolu se začali smát. Mařák se přinutil ke smíchu s nimi a celou dobu hořce litoval, že na ně před obědem klepal. Ale on by si stejně někdo přisedl.
Když odemykal kancelář, cítil se, jakoby spolkl míchačku na beton. Ve skříni sice musel hledat, ale nakonec sáčky s Anacidem našel a jeden rychle spolykal. Ta skořicová chuť mu nedělala dobře, tak ji rychle zapil vodou z vodovodu. Usedl za stůl, vyndal štos papírů, které tam prve rychle shrnul a začal je znovu pročítat. Kdyby jenom věděl, kde je začátek a kde konec. Hned by to měl celé jednodušší.
-
Lenka si vypláchla pusu studenou vodou. Oči jí slzely, v krku pálilo, jak dávila snídani. Opřela se rukama o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla. Ranní líčení bylo to tam. Vytáhla papírový ručník z držáku na stěně vedle umyvadla a začala si otírat rozteklou řasenku. Voda stále tekla. Když byla hotová s úpravou obličeje, sklonila se znovu k umyvadlu a hltavě pila. Voda byla studená a osvěžila. Utřela si pusu, použité ručníky vhodila do nerezového odpadkového koše. Když s hlasitým klapnutím dopadlo víko zpět, otočila se a odemkla dveře. Snažila se tvářit neutrálně, ale její strhané rysy prozradily právě procházející vrchní Kovářové, že něco není v pořádku. Když Lenka viděla, že Hana Kovářová míří do stejné kanceláře, ukročila do strany a nechala ji projít jako první. Doufala, že se Jitka Pokorná zaměří spíš na vrchní sestru, než na ni.
„Chtěla jste se mnou mluvit, Jitko.“ začala vrchní mluvit, aniž pozdravila.
„Takže takhle by to nešlo.“ spustila Jitka „ Tohle si budete muset řádně zodpovědět. Před tím vám ovšem Lenka udělá nový platový výměr. To osobní ohodnocení, které jsem vám psala, vám tímto beru, protože jsem myslela, že svoje povinnosti si budete plnit řádně a včas. To, co se stalo s těmi výkazy na pojišťovnu ovšem překročilo všechny meze. Stavte se tu tak za hodinu podepsat nový výměr, teď můžete jít.“
Sklonila se zpátky k počítači a levou rukou pokynula Haně k odchodu. Náramky z bílého zlata na jejím zápěstí zacinkaly.
Lenka neměla odvahu zvednout zrak a na Hanu se podívat. Sama měla co dělat, aby se udržela a nešla znovu zvracet. Slyšela tak jen zaklapnout dveře.
„Odeberte vrchní veškeré osobní, udělejte to hned a dejte mi to podepsat.“ štěkla Jitka a odešla. Lenka našla v počítači osobní kartu vrchní sestry, odebrala osobní ohodnocení ve výši 10.000 a klikla na ikonku tisku. Tři paré nového platového výměru tak během dvou minut ležely na stole Jitky Pokorné a Lenka mohla jít znovu zvracet. Jednou rukou objímala záchodovou mísu, druhou si držela vlasy. Slzy ji pálily v očích a tělo se otřásalo křečemi. Růžové tričko se jí potem lepilo na záda a v podpaží se objevily tmavé skvrny.
Vrchní sestra Kovářová ztěžka dosedla na židli a přemýšlela, kdo ji udal. Netušila, že v ranní poště byl výhrůžný dopis od pojišťovny s vyúčtováním, kde se domovu ukládala povinnost do jednoho týdne od doručení vrátit 150.000 korun, které nebyly řádně vykázány. Přešla do skladu, otevřela okno a zapálila si cigaretu. Ledový vzduch a nikotin jí udělaly dobře. Vyfukovala kouř, který se jí závany z venku vracel zpátky do tváře.
Slyšela, že někdo zaklepal na dveře, ale nereagovala a dál hleděla ven. Na zahradě nikdo nebyl, větve stromů se začaly prohýbat pod nánosy těžkého mokrého sněhu. Tmavé mraky zavěšené nízko na obloze zmizely a zdálo se, že by mohlo vysvitnout sluníčko. Už aby bylo jaro, napadlo Hanu Kovářovou, když vyhazovala nedopalek z okna. Sledovala, jak zapadl do čistého sněhu. Zavřela okno a šla se přezout. Musí se projít.
Žádné komentáře:
Okomentovat