Lenka seděla opatrně na kraji gauče. Když viděla ten nepořádek, který tam Radka má, odmítla i kafe. Byla to její sestra, ale i tak se jí poměrně dost eklovalo se tam napít. Přemýšlela, kde došlo k tomu zlomu, že její sestra, která byla vedena k úklidu úplně stejně, dokáže přivést byt do takového stavu. Nebyl to nový byt a ani zařízení nebylo nové, ale čistotu a pořádek by tam udržet mohla. A že se na tohle dívá máma? To jí vrtalo hlavou ještě víc. Modrá deka byla špinavá a flekatá. Stolek pobryndaný jídlem a pitím, uprostřed stál popelník přetékající nedopalky. Nepříliš čistý koberec neviděl vysavač už poměrně dlouho a všude byla spousta prachu. O špíně na oknech nemluvě. Ta byla korunována zažloutlými záclonami. V místnosti byl cítit pach nevětrání, cigaret, jídla a špíny vůbec.
Radka zahnala obě děti do pokoje a sedla si naproti Lence. Zapálila si cigaretu a čekala. Lenka nemluvila. Teď se dívala do klína a mlčela. Radka tedy mlčky kouřila.
„Hele, ségra, jsem myslela, že tohle nikdo nevytáhne. Nevím, jak se k tomu Jitka dostala, ale pro nás dvě to znamená, že teď budeme tuplem skákat, jak ona píská. A žádný peníze už nečekej. Má nás v hrsti dost.“ začala.
„Jak nás?“ zvedla Radka obočí „Snad tebe.“
„No, nás obě, protože já držím tebe. Si myslíš, že bys mohla jít z péče do kanclu? Prober se.“ zvýšila Lenka hlas.
Obě věděly, že z místa pracovníka přímé péče se dá přejít tak do prádelny. Rozhodně ne do kanceláře, navíc s pravomocemi, jaké Radka má. Jen Radka si to dosud nějak nepřipouštěla. Ten fakt ji udeřil a ona se s ním začala sžívat. Bylo jí jasné, že za svůj post vděčí Lence a taky Jitce Pokorné.
Zapálila si další cigaretu.
„Co budeš dělat?“ zeptala se.
„Nevím, ještě jsem s ním nemluvila, tak nevím. Musím to s ním probrat.“ řekla tiše
Lenka a otevřela kabelku. Vyndala krabičku cigaret a taky si jednu zapálila. Doma nikdy nekouřila. Tady je to ale jedno, napadlo ji. Tenhle byt je v takové stavu, že další cigareta už mu neublíží.
„A co budeme dělat do tý doby?“ Radce jakoby pomalu docházela hrůza celé této situace. Začala cítit obavy, strach, nejistotu. Nerozuměla tomu. A hlavně netušila, co bude dělat. Ani se Lenky neptala, o co jde. Jen tušila, že nejsou v dobré situaci.
„Hele, já ti tady nebudu popisovat, o co jde. Čím míň lidí ví, tím líp. Jedno je ale jistý, tohle musíme nějak ustát. Jinak jsme v prdeli.“ prohlásila Lenka nečekaně upřímně a zamáčkla nedokouřenou cigaretu. Zvedla se a jala se odcházet.
Radka ji doprovodila do předsíně. Když za ní zavřela dveře, ucítila podivné svírání.
„Teta už šla?“ vykoukla z dětského pokoje nakrátko ostříhaná hlava.
„Jo, šla. Jdi spát.“ odsekla a odešla do obývacího pokoje.
-
Jitka Pokorná seděla v malé špinavé vinárně v Nuslích. Nebylo zbytí, jinak by do podobného podniku pochybného ražení nikdy nevlezla. Bylo jí jasné, že všechno oblečení poletí do pračky. Bude načichlá kouřem a kyselým pachem levného vína. Teď měla zapálenou cigaretu, usrkávala vodu a čekala.
Když po dalších pěti minutách viděla z protějšího domu vycházet blonďatou dívku, hodila na stůl padesátikorunu a spěšně vyšla ven. Ulice byla ztichlá. Jen v dáli bylo slyšet zazvonění tramvaje vyjíždějící ze stanice. Kromě úplně opilého bezdomovce, který klečel na chodníku a tiše zvracel, nebyl široko daleko nikdo. Jitka si přitáhla límec k tělu a rychle přeběhla ulici. Dveře bytu tentokrát našla snadno. Zazvonila a čekala.
-
David se protáhl. Natáhle se pro láhev stojící na zemi vedle postele, ve které ležel. Na kolenou měl notebook. Přes celou obrazovku zářila fotografie. Byla tak dobře udělená, že kromě obličejů obou vyfotografovaných, bylo velmi dobře vidět, co si zrovna podávají. Věděl, že až se dozví Jitka nebo máma, že se nechal takhle pitomě vyfotit, bude zle. Možná dojde i k tomu, čím máma už dlouho vyhrožuje. Utne mu apanáž a nechá si platit za tenhle byt. Napil se přímo z lahve a znovu ji postavil na zem.
Fotografii zavřel a otevřel si google chrome. Zadal do vyhledávače e-mailovou adresu, ze které mu fotografie přišla, ale výsledek – nula. Uvedl notebook do režimu spánku, zavřel jej a položil vedle sebe. Pod polštářem našel ovladač od televize a začal bezmyšlenkovitě přepínat programy. Vůbec nevnímal, co na jakém programu právě dávají. Tuto noc nespal moc dobře, a to ani přes notnou dávku alkoholu, kterou se snažil ukolébat.
-
Radka vypnula sprchu a tělo si omotala hnědou osuškou. Chvíli se na sebe dívala do zrcadla, potom si přikryla oči rukama a rozplakala se. Voda odkapávala na špinavé linoleum. V bytě bylo ticho, jen Radka vzlykala a přemýšlela, jak z toho všeho ven. Žádnou cestu neviděla.
-
Jitka Pokorná vběhla do bytu, boty odkopla na stranu, kabát letěl na zem. Rozrazila dveře od koupelny, kde se rychle svlékla a roztočila horkou vodu ve sprše. Za 15 minut už v županu a s vyfoukanými vlasy stála před skříní a připravovala si čisté oblečení. Připravená včetně nalíčení byla za dalších 15 minut a vzápětí za ní zaklaply dveře bytu. Doma nikdo nebyl, nebylo komu co vysvětlovat. Před domem mávla na taxi, usedla a taxikáři sdělila adresu v satelitním městečku za Prahou. Potom si v klidu zavřela oči a čekala, až bude na místě.
Blížila se desátá hodina. Na běžné návštěvy se v tuto dobu nechodí, ale Jitka byla domluvená. Když vystupovala před vilou, obehnanou vysokou zdí, slyšela štěkat psa. Taxikáře požádala, aby počkal, i kdyby to trvalo dlouho. Rozhodně se s ním vrátí do Prahy, zdůraznila. Urovnala si jasně červenou koženou bundu a zazvonila. Přitom hleděla do kamery nad vchodem, aby osoba uvnitř věděla, že se jedná o ni. Netrvalo dlouho a branka se otevřela. Honosná vila postavená jako bungalov, jež zabírala více než 300 m2 pozemku, byla na konci štěrkem vysypané cesty. Jitka po ní kráčela sebevědomě a štěrk jí pod botama křupal. Kolem cesty byly pozůstatky sněhu, tady, za Prahou, daleko od silnic byl sněhobílý. Pokud bude zítra jako dnes, nezbude z něj už vůbec nic. Dveře do bungalovu byly otevřené, silueta v nich jasně dávala najevo, že obyvatel ji již očekává, u jeho nohou seděl poslušně pes a vrčel.
-
V tu dobu stála Petra Horáková u okna a dívala se do ztemnělé zahrady domku jejích rodičů. Ve tváři měla neutrální výraz, jen stála a hleděla tam, kde nic moc neviděla. V pokoji bylo zhasnuto a v celém domě bylo nezvyklé ticho. Vyndala z kapsy mobilní telefon a vytočila Mařákovo číslo.
„Ahoj, tady je Petra, omlouvám se, že jsem ti to nezvedla, ale včera mi umřela máma. Vzala jsem si ještě pár dnů volno, musím zařídit pohřeb a tak. Taky tu nechci nechat tátu samotného. Pak si ho asi vezmu na pár týdnů do Prahy, ale teď musíme ještě zůstat tady.“ vychrlila, aniž by svého kolegu nechala, aby ji pozdravil.
„To je mi líto.“ odpověděl „vezmi si volno, jak dlouho budeš potřebovat. Zvládnu to sám, jen v jedné věci si tady nevím rady, ale počká to. Nedělej si starosti.“
„Chtěla bych do práce.“ povzdechla si „Tady na mě všechno padá, ale táta zatím není schopen ničeho.“
„Hele, tak já mám nápad.“ řekl Mařák „Pošlu ti něco e-mailem, třeba se v tom vyznáš líp, než já. Teda rozhodně se v tom vyznáš líp, jsou to nějaké ekonomické věci a já tomu rozumím jak koza petrželi. Možná tě to trochu rozptýlí.“
„Jasně, já ráda, akorát teď už půjdu spát, jsem strašně unavená, bylo to vyčerpávající, tři noci jsem nespala, protože jsem u ní seděla, na dnešek jsem se s tím zase vyrovnávala. Ráno jedu objednat pohřeb, ale odpoledne se na to podívám. Přijdu alespoň na jiné myšlenky.“
„Dobře, jak se ti bude chtít, pošlu ti to za chvíli. A drž se. Kdybys cokoli potřebovala, číslo máš.“ ukončil Mařák hovor a oba zavěsili.
Za pár minut už seděl u počítače a přeposílal Petře to, s čím si už pár dnů marně lámal hlavu. Ještě, že ho včera napadlo tu směs papírů neskenovat. Připojil k tomu v mailu několik poznámek a znovu připomněl Petře, že je připraven jí kdykoli pomoci. Potom počítač vypnul a šel se vysprchovat. Za další půlhodinu už ležel vedle manželky, která hltala nějakou knihu. Popřál dobrou noc a usnul, byl taky unavený.
Petře ale zvědavost nedala a přes únavu sedla k počítači a otevřela e-mailovou schránku. Soubor otevřela a klikla na ikonku tisku. Tiskárna zavrčela a začala chrlit papíry. Za nedlouho už seděla Petra u stolu, místnost osvětlovala stolní lampa, ve vzduchu se vznášela vůně kávy a ticho narušovalo šustění papírů. Ve čtyři hodiny ráno měla všechny dokumenty srovnány tak, jak měly být a začínala mít trochu povědomí o tom, co se vlastně děje. Promnula si unavené oči a sáhla po mobilním telefonu. Když odblokovala zámek, zasvítily na ni hodiny. Došlo jí, že v tuhle dobu Mařákovi volat nemůže. Zavolá mu tedy potom, co zařídí ten pohřeb. Papíry srovnala do desek a natáhla se na gauč. Ani nevěděla, jak usnula.
Žádné komentáře:
Okomentovat