Kola černého BMW v zatáčce proklouzla. Měla si koupit offroad, prolétlo Jitce Pokorné hlavou. Sevřela volant, až jí klouby na rukou zbělely. Volant ostatně svírala křečovitě celou cestu z centra Prahy až na její okrajovou část, kde stála nově rekonstruovaná budova domova pro postižené. Částečně ze strachu, aby vůz i v zatáčkách na uježděném a umrzlém sněhu ovládla, částečně ze vzteku. Ten ji provázel už od nedělního večera. Celou noc na pondělí se převalovala v posteli a přemýšlela. Když v únoru poprvé vstoupila do svého dočasného působiště, nepočítala s tím, že ještě v prosinci ji neustanoví ředitelkou jedné státní instituce, ale stále bude řešit problémy tohoto místa. Jmenování se vleklo, a tak pořád velela tady, byť k tomu neměla vlastně žádné pověření. Jejím mandátem bylo pouze to, že uměla sama stát pevně ve svých kramflecích a veškerý personál se jí bál a nenáviděl ji. Bylo jí to jedno. Teď najednou ale začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Nejenže jí o včerejším maléru vrchní sestra Kovářová nevolala, ale ani ředitel nepovažoval za nutné ji zpravit dřív, než v devět hodin večer, když dorazil domů. Dal jí tím jednoznačně najevo, že si to dokáže vyřešit sám, a způsobil jí tak osamocený večer, kdy manžel se synem raději zmizeli ve svých pokojích, než by jej strávili v její přítomnosti. Cítili, že je hodně vzteklá. Šli jí radši z cesty.
