Jitka Pokorná zaparkovala své černé BMW u chodníku, ze zadního sedadla vzala dlouhý černý kabát lemovaný kožešinou a přehodila si ho přes ramena. Kabelku a tašku s notebookem vzala do ruky. Jedním pípnutím zamkla auto a poté již bylo noční ulicí slyšet jen klapot jejích podpatků. Chvíli hledala dům č. 5. Dveře do domu byly otevřené dokořán. Světlo v chodbě nefungovalo. Vyndala z tašky I-phone a svítila si na schránky.
Chvíli trvalo, než na potrhaných jmenovkách našla jméno té, kterou hledala, a už stoupala po schodech do prvního patra. Zazvonila krátce.
„Dobrý večer.“ ve tváři mladé ženy s nakrátko ostříhanými blond vlasy se zračilo překvapení.
„Můžu dál?“ zeptala se Jitka.
Mladá žena ustoupila a Jitka vešla do malé předsíně. V bytě bylo cítit cosi připáleného. Letmým pohledem zaznamenala boty poházené v rohu a věšák prohýbající se pod tíhou kabátů a bund. Čepice, šály a rukavice byly poházené v proutěném koši vedle věšáku.
„Nezouvejte se.“ řekla mladá žena a pokynula Jitce dál. Společně vstoupily do obýváku zařízeného starým nábytkem. Přes sedačku a křesla byly přehozené tmavě modré, ne příliš čisté, deky. Jitka se rozhlédla a zaznamenala prach a nepořádek. I přes sporé osvětlení bylo vidět, že majitelka si s úklidem příliš hlavu neláme. Starý prošlapaný koberec přímo volal po vysavači. V pokoji byl cítit kouř z cigaret. Jitka se posadila do jednoho z křesel a mladá žena proti ní. Do tváří jim dopadalo trochu světla z malé lampy umístěné na stolku vedle gauče. Na proskleném konferenčním stolku stál mezi časopisy a letáky zelený hrnek s čajem a popelník. Byl sice vyprázdněný, ale umytý rozhodně nebyl.
„Dáte si něco?“ zeptala se mladá žena.
„Ne, děkuju, jsem tu z jiného důvodu.“ odpověděla Jitka a rozhlédla se.
Do pokoje přišla malá dlouhovlasá holčička a za ní asi o rok starší chlapec. Zkoumavě na Jitku hleděli.
„Neumíte pozdravit?“ obořila se na ně mladá žena.
„Dobrý den“ pípli oba a vycouvali z pokoje.
Jitka se znovu rozhlédla: „Tak k věci, Radko.“
-
„Martine, zavolej záchranku!!!“ zakřičela Angelika do chodby „Saša upadla ve sprše a asi má zlomenou nohu.“ Martin křik zaznamenal, i když seděl na druhé straně oddělení v místnosti pro personál a právě řešil na facebooku, kam půjde pařit zítra. Natáhl se od počítače pro telefon a vytočil 155. Když s dispečinkem vyřešil, že potřebují sanitku pro mentálně postiženou Sašu, která má asi zlomenou nohu, zvedl se z koženkového křesla a ploužil se chodbou směrem ke sprchám. Slyšel křik. Saša řvala. Ostatní klienti posedávali v křeslech nebo už byli v postelích, ale bylo znát, že začínají být neklidní. Bál se, že někdo dostane epileptický záchvat a on bude muset použít čípek. Vždycky to nesnášel, cpát někomu čípek do zadku. Ale muselo se to. Kdyby to neudělal, koledoval by si o problém.
„Co je?“ zeptal se ho klient Zdeněk.
„Klid, Zdeněčku, nic se neděje.“ snažil se ho uklidnit. Křik sílil, tak přidal do kroku.
Saša ležela nahá na bílých dlaždičkách. Její hubené tělo byl divně zkroucené, ve vychrtlé tváři byla vidět bolest.
„Zavolám ještě sestru.“ řekl. Viděl, že situace je horší, než si myslel. Nikdy zlomenou nohu neměl, neuměl si představit, jak moc to musí bolet. Ale pohled na Sašu ho vyděsil. Sice mu vadilo používat čípky, ale klienty měl rád. Pohled na trpící Sašu ho rozpohyboval. Rozrazil prosklené dveře do chodby, kde se hned vpravo nacházela sesterna. Dvěma kroky byl u dveří a zaklepal. Sestra otevřela dveře téměř okamžitě, musela stát hned za nimi.
„Lído, Saša nám upadla ve sprše, asi si zlomila nohu, záchranku jsem volal, ale ona dost trpí.“ vychrlil na sestru.
Lída odložila bílý šálek, do kterého si před chvíli chtěla uvařit kafe. Večerní léky rozdala už při večeři, blížila se desátá hodina a většina klientů už spala. Ostatní se ke spánku za pomoci personálu chystali. Jen pár jich zůstávalo vzhůru po desáté hodině. Když se spánek nedostavoval ani kolem půlnoci, volali ji z oddělení, aby přinesla prášek na spaní. Jinak býval večer a v noci klid. Sašin pád klid narušil. Otočila se k Martinovi zády a otevřela skříňku s léky. Martin viděl, jak vyndala ampulku, na nerezovém pultu její obsah natáhla do injekční stříkačky, připevnila jehlu a spolu s desinfekcí a několika mulovými čtverečky to vše vložila do misky. Potom zkontrolovala, jestli má klíče a za chvíli už klečela u Saši a snažila se jí uklidnit, aby jí mohla píchnout injekci proti bolesti. Klečela u Saši na mokré podlaze v koupelně a mluvila na ni potichu a pomalu. Angeliku s Martinem vyhnala, aby vyhlíželi sanitku a uklidnili ostatní klienty, které Sašin křik značně rozhodil.
Po chvíli Saša ztichla. Lída ji hladila po prošedivělých vlasech a promlouvala k ní jako k malému dítěti. Za pár minut už Angelika s Martinem přihlíželi, jak Sašu nakládají na nosítka a odvážejí k výtahu. Cestou jim Lída vtiskla do ruky výpis ze Sašiny zdravotní dokumentace. Dveře výtahu se s tichým klapnutím zavřely a Angelika s Martinem se mohli vrátit ke své práci.
„Tak já jí zavolám.“ řekla Angelika „Stejně se to stalo mě, tak co.“
Za chvíli už trpělivě odpovídala na dotazy vrchní sestře Kovářové. Musela jí dopodrobna vylíčit, jak šla Sašu umývat. Jak se otočila pro ručník a Saša neposlechla, pustila se madla a na kluzké podlaze uklouzla. Angelika se jí ještě pokoušela zachytit, ale úspěšná nebyla, pád sice zbrzdila, ale už nezabránila tomu, že si Saša přisedla pravou nohu.
Podle doktorky od záchranky měla zlomenou stehenní kost, možná kyčelní kloub. To nedokázala přesně říct. Tohle bylo z kategorie běžných úrazů. S klienty, jejichž motorika byla dost pošramocená jejich postižením, nebylo jednoduché takovýmto pádům zabránit. Smůla v tomto případě byla, že padající Saša strčila pravou nohu pod sebe. Ale i jejich reflexy byly jiné, než u zdravých lidí. Tohle se prostě stát mohlo.
Za hodinu, když všichni na oddělení již v klidu oddychovali, odešla Angelika na sesternu, aby úraz zapsala do knihy.
„Dáš si kafe?“ zeptala se jí Lída.
„Ani snad ne, díky.“ odpověděla Angelika a soustředila se na popis, jak k úrazu došlo.
Lída začala vyplňovat formuláře pro zdravotní pojišťovnu, tak obě mlčky pracovaly.
-
Radka si položila nohy na konferenční stolek, několik časopisů se svezlo k zemi, obálka zůstala na svém místě. Zapálila si cigaretu a dlouze potáhla. Mlčky hleděla na kouř stoupající ke stropu. V bytě zavládlo po odchodu Jitky Pokorné ticho. V místnosti ještě byl cítit její Chanel.
Radka přemýšlela o zpackaném životě. Manžel ji opustil a nechal s dvěma dětmi, barákem zatíženým hypotékou a spoustou dluhů. Nevěděla, co je s ním teď. Snad je v kriminále. Netušila. Dům si vzala banka a Radka se stěhovala do starého bytu po babičce. Dva pokoje a kuchyň ve staré části Nuslí jí musely stačit. Byt byl zařízený ošuntělým nábytkem, ale Radka přišla s dvěma kufry a dvěma krabicemi. To byl veškerý její majetek. Byla ráda za proleželé postele, gauč s propáleným potahem a oprýskanou kuchyňskou linku. Každý měsíc tak tak vyšla s penězi. Nabídka Jitky Pokorné by jí dostala z téhle díry a zajistila jí lepší příjem. Hlavou se jí honila ta příležitost nemuset se každý den přetvařovat, jak má zajištěný normální život. Nemusela by už před nikým hrát tu komedii. Stála před ní naděje na lepší život. A přitom po ní vlastně zase nic moc nechtěla. Tohle by zvládla levou zadní. Nějaké intriky a pomluvy, sem tam někoho poštvat proti jinému, z jiného zase dostat informace a za tepla je donést Jitce. Nic, co by se nedalo. Obzvláště v Domově, kde jeden pomlouval druhého. Tohle by ale přineslo ovoce.
Radka sundala nohy na zem a natáhla se pro obálku, kterou tam Jitka předtím položila.
„Buď mi ji zítra vrátíte nebo si ji necháte. Je to na vás.“ řekla jí před několika desítkami minut Jitka a odešla.
Radka obracela obálku v rukou. Zapomněla na zapálenou cigaretu a popel odpadl na koberec. Zašlápla ho fialovou ponožkou do koberce. Odložila cigaretu do popelníku a obálku otevřela.
-
V tu chvíli v malém domku za Prahou zazvonil telefon.
„Myslím, že to vezme.“ řekla žena sedící v tu chvíli v Praze v černém BMW.
„Jsem vám to říkala, sestra je na tom finančně hodně špatně. Co ten její skončil v base, je to s ní čím dál horší.“ odpověděl ženský hlas na druhé straně.
-
V domově se rozhostil klid. Většina klientů spala a jen pár se jich převalovalo na postelích. Pečovatelky v tichu procházely po chodbě, nahlížely do pokojů a své svěřence kontrolovaly. Noční sestra Lída zhasla velké světlo, rozsvítila stolní lampu a pustila si na počítači film, který si přinesla z domova. V šálku pomalu stydla její káva. Pečovatel Miloš prošel setmělou zahradou do prostoru určeného pro kouření a zapálil si cigaretu.
Zaměstnanci, kteří měli volno, trávili večer různě. Někdo se díval na televizi, jiný seděl v baru, někteří šli do kina. Jitka Pokorná seděla u psacího stolu, místnost ozařovala pouze obrazovka jejího notebooku. Manžel se synem už leželi a oba si četli. Jitku čekala dlouhá noc. Musí si všechno důkladně připravit.
Žádné komentáře:
Okomentovat