Petra Horáková stála v obřadní síni místního krematoria a po tvářích jí tekly slzy. Z reproduktorů zněl sbor zajatců z opery Nabucco a rakev pomalu zajížděla za černý závěs. Cítila, že se jí otec chytil za předloktí, zezadu slyšela pláč. Když rakev zajela, sebrala se a rychle vyšla z obřadní síně. Zahnula do malého parčíku u hřbitova a sedla si na lavičku. Slunce svítilo a první ptáci již oživovali ticho svým zpěvem. Párkrát se zhluboka nadechla a dívala se do keřů, kde již rašily první listy.
Dosedla k ní teta a vzala jí za ruku. Obě chvíli mlčely. Petra se na ní podívala a řekla: „Děkuju, že jste všichni přišli a omlouvám se, že jsem utekla.“
„Chápeme to.“ pohladila ji teta po tváři.
„Teto, odjedu s tátou ještě dneska do Prahy. Musím do práce.“
„Ti nedají volno?“ podivila se teta
„Oni by i dali, ale já se potřebuju vrátit. Doma se s tátou usoužíme. Oba. On změní prostředí a já v práci přijdu na jiný myšlenky. Rozumíš?“
„Rozumím.“
Za hodinu už nakládala do auta tašky a kufry. Táta zamkl dům a klíče dal sousedce, aby zalévala květiny. Usedl vedle Petry a vyrazili. Mlčeli celé tři hodiny, než dorazili před Petřin dům. Otce napadlo, že tu vlastně byl jen jednou.
Mařák převzal od kurýra tlustou obálku. Podle razítka odesilatele viděl, že z banky poslali všechno, oč žádal. Spěchal s ní do kanceláře, přestože věděl, že Petra z toho bude určitě moudřejší. Věděl, že pohřeb měla její matka ráno. Petra by se tedy měla dnes vrátit.
-
Radka vzala ze stolu seznam, klíče od kanceláře si dala do kapsy a šla za Jitkou. Věděla, že bude s největší pravděpodobností zle. Chybělo toho podle všeho dost. Ale protože neměla udělanou inventuru, nedalo se už teď zjistit, kdo a kdy ty věci ze skladu odnesl. Zazvonila a čekala, až jí bzučákem někdo otevře.
Jitka Pokorná se protáhla na židli. Po rozhovoru s Radkou začala být v ještě lepším rozpoložení, než před tím. Ve skladu chybělo téměř vše, co mělo nějakou cenu. Kromě plazmové televize to byly dva počítače, jedna kopírka s tiskárnou, nějaké tlakoměry, ten hydromasážní přístroj a telefonní aparáty. Suma sumárum toho bylo za nějakých 150.000 korun. Natáhla se pro mobil a vyťukala, že vše běží, jak má. Když sms zprávu odeslala, napila se minerálky a podívala se na Lenku.
„Zvu vás dneska na večeři. V sedm se sejdeme v Brasileu.“ řekla.
Lenka se na ni tázavě podívala.
„No jo, musíme to nějak všechno vyřešit. A tady to nepůjde. Takže v sedm.“ zakončila Jitka rozhovor a začala si balit notebook do tašky.
Lenka přikývla a vrátila se k práci. Cítila, že se jí zase dělá nevolno. Když za Jitkou zaklaply dveře, otevřela okno a zhluboka dýchala. Jarní vzduch prosycený sluníčkem jí udělal dobře. V zahradě zahlédla, jak se klienti honí za míčem. Fotbalem se to, co hráli, nazývat moc nedalo. Vypadali spokojeně. Pečovatelé postávali kolem a pokřikem je povzbuzovali. Všichni si to užívali. Jen Lenka měla strach. Svíravý pocit se objevil, kdykoli si vzpomněla na Jitku.
-
Ve druhém patře držel pečovatel Jim Markétě ruce za zády a strkal jí před sebou. Jeho kolegyni tekla z ruky krev, držela si ránu druhou rukou a syčela. Místo, kam se jí před chvílí Markéta zakousla pálilo a bolelo. Když Markétu zamkl v jejím polstrovaném pokoji, mohla si jeho kolegyně zajít na sesternu, aby jí krvácející ránu někdo ošetřil. Ve chvíli, kdy pečovatelka odešla a Jim na oddělení osaměl, otevřely se dveře a vešla nová vedoucí Lucie. Už od první chvíle ji nikdo na oddělení neměl rád. Dávala jim najevo, jak všechno dělají špatně a nenechala si nic vysvětlit. Všichni tak většinou mlčeli.
„Kde je?“ zeptala se a Jimovi bylo jasné, že se ptá na jeho kolegyni.
„Markéta ji pokousala, šla ovázat.“ řekl pomalu.
„Zbijte ji!!!“ nařídila.
„Co?“ podivil se Jim.
„Dejte Markétě co proto, řekla jsem.“ otočila se na podpatku a odešla.
Jim zůstal stát bezradně vprostřed chodby. Věděl, že tohle nařízení nesplní. A rozhodl se, že až se Lucie bude ptát, využije svého postavení cizince a prostě nebude rozumět. Jinou možnost nemá, přeci tu chudinku nebude bít. Jak si tak přemítal vprostřed chodby, nevěděl, že Markétě se právě povedlo narušit polstr na dveřích a teď systematicky rve zubama cáry růžové koženky. Výplň polstrování vytahovala rukama a ve tváři se jí objevil úsměv. Byla úplně potichu, čímž Jim a později i jeho kolegyně nabyli dojmu, že usnula. A Jim ani nevěděl, že bude ještě hůř.
-
Restaurace působila příjemným dojmem. Přítmí, tlumený hovor a potichu se pohybující personál přímo zvali k posezení. Lenka se rozhlédla. Jitku viděla v rohu u stolu pro dva. Vykročila. Její černá sukně se při každém kroku zavlnila, cestou si sundala růžový svetřík a zůstala pouze v černém tílku. Bylo tam poměrně teplo. Pozdravila Jitku a sedla si.
„Objednejte si cokoli, jste zvána.“ vyzvala ji Jitka.
Lenka se zahleděla do jídelního lístku a současně po očku nakukovala do nabídky nápojů. Sestra jí sem přivezla a slíbila, že počká někde poblíž, aby ji pak zase mohla odvést domů. Nakonec se klasicky rozhodla pro biftek a nechala si ho připravit médium. Společně s Jitkou si objednaly láhev Dornfeldera, který jim someliér doporučil. Když před nimi jako předkrm přistály teplé bagetky s olivovým olejem, zahleděla se Lenka tázavě na Jitku. Ta si ukousla z křupavé bagetky a pomalu žvýkala. Hleděla při tom do lokálu. Lenka čekala. Na jídlo neměla ani pomyšlení.
„Takže si to Lenko vyjasníme.“ začala Jitka, když spolkla to, co měla v puse.
„Já nevím, co si chcete vyjasňovat, co vůbec chcete.“ Lenka se třásla po celém těle.
„Brzy to pochopíte.“ řekla Jitka a znovu se zakousla do bagetky. V koutku úst jí steklo trochu olivového oleje. Vzala z klína plátěný ubrousek a utřela si to. Labužnicky žvýkala a Lenka viděla, že si tu situaci náležitě užívá.
-
David si objednal dalšího panáka. Barmanka ho před něj postavila se slovy, že by měl pomalu brzdit. Sjel jí pohledem a obsah sklenice do sebe obrátil. Zavrávoral, ale díky barovému pultu, kterého se na poslední chvíli chytil, neupadl.
„Hele, jděte domů.“ řekla mu.
„Ještě jednoho.“ artikulace už mu moc nešla.
„Hele, fakt … já …..“ nedokončila blondýnka obsluhující za barem. David bouchl pěstí do stolu a přisunul jí prázdnou sklenici. Beze slova mu ji naplnila. David ji do sebe otočil, hodil na pult pětistovku a vrávoral pryč.
-
V tu chvíli stál Jan Šimon v Luciině pracovně a poslouchal její nářky na personál, stav oddělení a situaci obecně. Víc, než na práci se ale soustředil na Luciiny modré oči a dlouhé nohy, které měl za poslední dny možnost si několikrát prohlédnout.
„Nešla byste někam na skleničku?“ přerušil ji v momentě, kdy hovořila o objednávání léků.
„Víte, že jo.“ odpověděla bez přemýšlení.
Neuplynula dlouhá doba a seděla s Janem v autě, usmívala se a nechala se odvézt do prý tichého a klidného podniku, kde si budou moci v klidu pohovořit. Do domova se ještě téhož dne vrátili. Jan vyndal z malé skříňky ve vrátnici klíče od relaxační místnosti, kde byla veliká postel, a za pár minut již Lucii svlékal z mohérového svetříku, zatímco ona mu rychle rozepínala knoflíčky u košile. Kravata ležela na zemi.
-
Jitka zaparkovala auto a přešla ulici. Široko daleko nikdo nebyl. Přestože bydlela v samotném centru Prahy, byla ulice vylidněná. Jen v dáli slyšela tramvaj, jak zacinkáním dala znamení, že odjíždí ze zastávky. Když odemykala dům, projelo za ní policejní auto. Modrý majáček na střeše blikal.
Když odemkla dveře od bytu, byla všude tma. Rozsvítila Tiffany lampu stojící na komodě a boty odkopla do kouta. Kabát pověsila na věšák a přešla do koupelny. Vše, co měla na sobě, hodila do koše se špinavým prádlem a roztočila kohoutky sprchy.
-
Jan se posadil. Lucie ho pohladila po zádech. Oba mlčeli. Janovi se hlavou hnali výčitky, podvedl Helenu poprvé po těch letech. Sice se poslední dobou odcizili, ale Jan stále někde v hloubi duše věděl, že se milují.
„Pojď ke mně.“ ozvalo se za ním. Otočil se a nechal se přitáhnout zpátky do postele,
Cítil, jak se propadá a svět kolem něj mizí. Neslyšel ani křik a bouchání dveří z oddělení hned vedle, kde Miloš právě držel u země Markétu a Katka zatím sbírala ze země zbytky koženky a výplně dveří. Markéta křičela, jakoby ji na nože brali. Jenže Lucie to celé registrovala. Vymanila se z Janova objetí a během několika vteřin byla oblečená. Rukou si prohrábla mikádo a vyrazila ze dveří. Když téměř vběhla na oddělení, viděla Miloše, jak klečí na Markétě a Katku, jak běží pro léky. V okamžiku, kdy Katka vběhla na
sesternu, kopla Lucie do ležící Markéty. Ta se ztišila a překvapeně se na ni podívala. Lucie kopla znovu.
„To nemůžete, paní vedoucí.“ řekl potichu Miloš.
„Mlčte!!!“ zasupěla Lucie a kopla znovu. Markéta zúpěla a začala sebou zmítat. Lucie se otočila a odešla. Když opouštěla oddělení běžela chodbou Katka a v malém plastovém pohárku nesla tři pilulky. Miloš hleděl za Lucií a bylo mu jasné, že tohle si musí nechat pro sebe, jinak skončil.
„Co se stalo?“ zeptal se Jan, když si Lucie přetáhla přes hlavu svetřík a sukni nechala sklouznout z boků.
„Nic, jen drobná lapálie. Kde jsme to skončili?“
Miloš zapnul rychlovarnou konvici a do dvou hrnečku nasypal kafe. Do lednice se natáhl pro krabici s mlékem. Když konvice cvaknutím oznámila, že voda je vroucí, nalil vodu do obou hrnků. Katka seděla v křesle a držela se hlavu. Věděli oba, že z těch dveří bude malér. Navíc se přijde na to, že Lucie zakázala, aby dali Markétě večeři, takže byla několik hodin zamknutá v místnosti. A věděli, že Lucie to na sobě nenechá. Miloš položil oba hrnky na stůl a sedl si taky. Katce se zdálo, že je nějaký zaražený, ale domnívala se, že jeho myšlenky jsou stejné jako její. Netušila, čeho byl Miloš před chvílí svědkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat