Kapitola sedmá - Předvolání

„To snad né.“, křičela Radka na jednu z kuchařek, která schlíple stála ve dveřích kanceláře. 

„No, my jsme to nevěděly. Prostě ty housky nepřišly. Nemáme, co dát k snídani.“ skuhrala kuchařka. 

Venku už zase lilo. Ani nový rok nepřinesl změnu počasí. Propršely celé Vánoce a prší i teď. Venku je ještě tma, domov se teprve probouzí. Radka si dnes opět přivstala. Musí se teď hodně snažit. Chodit do práce brzy, mít ve všem pořádek. Vyplatí se jí to. Ví to. Tak tedy i 2. ledna prošla vrátnicí jako první. 

V budově ještě panovala tma. Radka si oklepala vodu ze zimní bundy s umělým kožíškem kolem kapuci, odemkla a pospíchala do své kanceláře. V kuchyni se ještě nesvítilo. Byla tady opravdu první. Zářivka na stropě se rozblikala a po chvilce ozářila místnost jasným světlem. Radka pověsila bundu na ramínko a to dala z vnější strany skříně, aby bunda oschla. Na koberci se začal tvořit mokrý flek, jak voda odkapávala. Konvice cvaknutím oznámila, že voda už je vroucí, a tak Radka nasypala kávu do hrnečku a zalila ji. Místností se rozlila její vůně a na chvíli překryla pach potu, který Radka ráno nestihla smýt. Když potřebovala být v práci jako první, rozhodně nezvládla sprchu. Poté, co si ledabyle vyčistila zuby, projela krátké blond vlasy rukou, řasy přejela maskarou a za pár minut oblečená odcházela z bytu. Bundu si oblékala na schodech za chůze. Všichni ještě spali.   

Teď seděla ve svém křesle, na sobě měla černé džíny, bílou halenku z tašky od Jitky Pokorné a pracovní tmavomodrou vestu. Dívala se na kuchařku proti sobě a doufala, že to nemůže být pravda. Jenomže to byla pravda. Byla pravda, že nedovezli ty zatracený housky, takže teď není co dát lidem k snídani. Zvedla se zprudka křesla, mávnutím vyprovodila vyděšenou kuchařku z místnosti, přes pracovní vestu si natáhla bundu a za chvilku už utíkala deštěm k autu, které jediné uhájila při nájezdu exekutora na jejich majetek. Tehdy se jí podařilo ho přesvědčit, že ho nutně potřebuje, protože její dcera má astma. Cestou v duchu počítala, kolik musí těch housek koupit, a přemýšlela, kolik obchodů bude muset objet, aby to pečivo sehnala. Věděla, že to nemůže stihnout, ale pokusit se o to musí. Proč jít o sakra neřekly dřív, přemítala, když sešlápla plynový pedál a auto se rozjelo směrem k bráně. Ve stresu mačkala špatné tlačítko na dálkové ovládání od vrat, takže chvíli zoufale přemýšlela, že jsou vrata snad rozbitá. Při pohledu na pravou ruku pochopila, že tímto tlačítkem vrata neotevře. Zmáčkla to správné a rozjela se směrem k obchodnímu centru.

-

Jitka Pokorná si pročesávala dlouhé černé vlasy před zrcadlem, které zabíralo skoro celou jednu stěnu luxusně rekonstruované koupelny. Viděla jen svoji hlavu. Horká ranní sprchla způsobila, že zrcadlo bylo zamžené, tak Jitka odmlžení pomohla fénem. Stála tam jen ve spodním prádle Marks and Spenser a byla ráda, že v zrcadle nevidí, jak jí gravitace tlačí tělo dolů. Nepřemýšlela o ničem, soustředila se jen na praskání statické elektřiny ve vlasech. V bytě panovalo úplné ticho. Manžel Michal šel včera spát pozdě, dodělával nějaký projekt. Jitka viděla ještě ve tři ráno, když ji zlý sen probudil, že v pracovně se stále svítí. Syn měl ještě dnes prázdniny. Mohl spát, jak dlouho chce. Jitka věděla, že před polednem z postele nevstane. 

Když se jí vlasy zdály dostatečně pročesané, přehodila přes sebe bílý koupací plášť, natáhla si bílé vlněné ponožky a přešla do kuchyně. V překapávači již byla káva hotová. Jitka si šálek nalila, dolila mlékem a usadila se na vysokou židli k barovému pultu. Přitáhla si notebook a zapnula internet. Letmý pohled na zpravodajství jí prozradil, že nic třeskutého se neodehrálo, tak počítač zase odstrčila a nechala jeho obrazovku usnout. 

Usrkávala kávu a hleděla prosklenými dveřmi ven na déšť, který máčel balkon u kuchyně.  Voda pomalu mizela v odtoku a potom v okapu. Telefon položený vedle překapávače se rozvibroval. Natáhla se a podívala na displej. Radka? Napadlo ji. Takhle ráno mohla Radka volat jen kvůli něčemu hodně důležitému. 

„Ano, Radko, dobré ráno.“ řekla poté, co přejela po displeji. 

„Dobré ráno, paní Pokorná, stala se strašná věc. Nedorazily housky, já jsem teď tady po obchodech, ale oni mi nikde nechtějí tolik prodat. Nakoupila jsem teda toastový chleba, aby bylo alespoň něco, ale oni si určitě budou stěžovat.“ chrlila Radka. 

„No, hlavně jim něco dejte, za chvíli vyrazím, tak tam budu brzo.“ odpověděla jí Jitka a bez rozloučení telefon zavěsila. Sakra, zaklela v duchu. Tohle mi teda vážně chybělo. 

Rychle přešla přes halu do ložnice. Dveře nechala pootevřené, viděla, že se udělal slabý průvan. Dlouhá zelenkavá záclona se na okně vzdouvala. Ze skříně vyndala černé džíny a bílý rolák a vyšla zase ven. Tentokrát dveře zavřela. Rozhlédla se halou, odkud se průvan mohl vzít a všimla si pootevřeného malého okýnka nad starožitnou komodou v hale. Už ani nepočítala, kolikrát volala řemeslníky, aby okno spravili. Stále se otvíralo. Přitáhla si malé schůdky, které koupila v obchodním domě Ikea a které používala, když potřebovala do vyšších částí vestavných skříní. Vystoupala nahoru a okno přibouchla. Klička se však protáčela, nešlo zamknout. Zaklela znovu a sešla ze schůdků. Přešla do obýváku, župan přehodila přes opěradlo fialového křesla a začala se oblékat. Natáhla si nejdřív kalhoty a potom rolák. Vlasy už jen prohrábla rukou Potom vběhla zpátky do koupelny, kde si jemně nalíčila řasy a byla připravená k odchodu. Ještě zabalit notebook a telefon. Pospíchala, takže kabely se jí kroutily v rukou jako hadi a ne a ne je nacpat do  tašky. Naposledy se rozhlédla po kuchyni, jestli na něco nezapomněla. Kávovar nechala zapnutý, aby měl Michal teplé kafe, až vstane.  Cestou vzala z komody lahvičku s parfémem, navoněla se a za chvíli už kráčela lijákem k autu. Nad hlavou si nesla bílý deštník. Centrum města se probouzelo k životu, už se musela vyhýbat lidem, kteří spěchali za svými povinnostmi. 

-

Marák s Horákovou vystupovali před domovem z auta. Horáková zaklapla dveře u spolujezdce a přitáhla si límec uniformy ke krku. Lilo jako z konve. Těch pár metrů ke vchodu do budovy přeběhli rychle. Horáková už neměla z návštěvy domova takový strach jako poprvé a už vůbec ji nepřepadala panika jako podruhé. Byla po vánocích odpočinutá. Sice dva dny sloužila, ale zbytek měla volný a mohla tak odjet za rodiči na Moravu. Máma i táta byli rádi, že ji tam mají. Celé volné dny se o ni starali, snesli by jí modré z nebe. Oba byli v důchodu a jakékoli povyražení z jinak jednotvárného života uvítali. A jejich dcera takové narušení stereotypu představovala, protože od doby, kdy se přestěhovala do Prahy, se již nevídali příliš často. Sešla se i s pár kamarádkami, kterým se podařilo utrhnout od rodin. Vracela se do Prahy veselá a plná elánu. Užila si rodiče i známé, které dlouho neviděla. Byla tak nakonec ráda, že narušila obvyklý průběh vánoc a z Prahy vypadla.

Doma pohodila tašku do kouta a plácla sebou na gauč. Dálkovým ovladačem zapnula televizi a chvíli přepínala kanály, až zkonstatovala, že nic, co by ji zaujalo, nedávají. Vtom si vzpomněla, že v tašce, která se povalovala v koutě u stoupaček od topení, má jídlo, kterým ji máma vybavila na cestu. Vstala a šla vybalit krabice s řízkama, bramborovým salátem, buchtu a několik sklenic kompotů a nakládaných okurek. Potom si uvařila čaj, svlékla džíny a mikinu a jen v tričku a spodních kalhotkách se vrátila na gauč. Přitáhla si knížku pohádek, kterou četla vždy, když nevěděla, coby a začetla se do Sedmero krkavců. Vyrušil ji telefon. Volal Mařák, aby jí řekl, že přes vánoce kriminálka prošla oba případy s Markétou a chtějí se na to podíva hlouběji. 

„Zítra ráno jedeme do ústavu předávat nějaké předvolání, tak přijď trochu brzy.“ poprosil ji. Potom si ještě vyměnili několik zdvořilostí na téma vánoce. Horáková se přeptala, jak si to Mařákovi užili. Mařák ji ujistil, že s manželkou i s dětmi prožili vánoce jako každoročně v klidu a v pohodě, děti si užily sněhu, kterého bylo na horách dost. Potom oba zavěsili a Horáková se vrátila k pohádce. Informace o tom, že musí znovu do toho domova s ní už nehnula. 

Strach necítila ani teď, když stáli s Mařákem ve vrátnici, služební čepice měly položené na recepčním pultu a Mařák žádal drobnou starší vrátnou, aby zavolala lidi, které měl na seznamu. Ten držel v rukou, zatímco Horáková si desky s předvolánkami položila vedle čepice. Vrátnicí prošla drobná blondýnka v tmavomodré pracovní vestě. V ruce držela klíče, ze kterých visel pásek sloužící běžně k pověšení na krk. V obličeji byla celá rudá, hlavu měla sklopenou a šla rychle. Nerozhlížela se, prošla dveřmi do jídelny a za chvíli za ní zaklaply dveře. Vrátná na ni tázavě hleděla, ale potom se beze slova vrátila k seznamu zaměstnanců. 

„Miloš dnes nemá službu.“ oznámila jim poté, co prošla knihu zaměstnanců „Koho tam máte dál?“

„Jitka Pokorná a pan ředitel Šimon“ řekl Mařák, zatímco Horáková hledala příslušná předvolání. 

„Tak ty vám zavolám.“ řekla vrátná a vytočila číslo. Mařák s Horákovou poslouchali, jak komusi sděluje, že pan ředitel s paní zástupkyní mají jít do vrátnice, že tu na ně čeká policie. Potom zvedla oči, chvíli tázavě hleděla na oba policisty, telefon položila a řekla jim, že pan ředitel i paní zástupkyně je očekávají ve své kanceláři. Mařák opáčil, že to vyřídí tady a aby oba byli tak laskaví a přišli sem. Po dohodě s kolegou z kriminálky chtěl trochu udělat divadlo. Chtěl, aby všichni viděli, jak ti dva podepisují převzetí předvolání k výslechu. Vrátná znovu zvedla telefon a tlumočila Mařákovo sdělení. Netrvalo dlouho a oba vycházeli z budovy a oběma hrál na tváři šibalský úsměv. Mařák měl tohle na celé práci nejradši. Vyděsit ty, které nepovažoval za fér hráče. 

Jakmile za nimi zaklaply dveře služební Felície a auto se rozjelo směrem k bráně, která se už pomalu otvírala na dálkový pokyn z vrátnice, začali se oba smát. Horáková se nakonec smíchu poddala tolik, že jí po tvářích tekly slzy. 

-

Radka se svezla do křesla a rozplakala se. Po chvíli už vzlykala nahlas a neohlížela se, zda ji někdo přes zavřené dveře uslyší. Jasně, že si jeden z pečovatelů ráno stěžoval, že nebyly avizované housky, ale nějaký hnusný „tousťák“, jak to nazval. Jitka se potom s Radkou zavřela do kanceláře. Přestože vůbec nezvýšila hlas, byla jedovatá a zlá. Vyčetla Radce obálku, tašku s věcmi a říkala, že doufala, že v ni najde někoho, na koho se může spolehnout. Potom měla přednášku o tom, že není možné, aby Radka teď dělala chyby. Potom ji propustila, rudou a vyděšenou. Radka proběhla chodbou a vrátnicí rychle do své kanceláře. Jen aby se nemusela s nikým potkat. Slzy ji pálily v krku už když stála před Jitkou a poslouchala její monolog. Neměla odvahu do něj vstoupit a pokusit se obhájit. Nebylo ostatně jak. Ty housky prostě zapomněla objednat. 

Sice ráno v prvním návalu seřvala kuchařku, ale už v tu chvíli se jí na zádech srážel pot a cítila, jak rudne, protože věděla, že chyba je to její. Utřela si oči ubrouskem, který vyndala ze skříňky pod umyvadlem. Viděla, že z řasenky nezůstalo nic. To bylo to jediné, co ráno za pochodu zvládla, trochu řasenky na oči. Teď nebyla ani ta. Podívala se oknem ven. Déšť se trochu zmírnil, ale obloha byla pořád šedá a mraky visely nízko. Někdo zaklepal. Radka seděla a ani nedutala. Teď nemůže nikomu otevřít. Slyšela, jak se ode dveří vzdalují kroky a za chvíli zazvonil telefon na stole. Nezvedla ho, přestože jí displej prozradil, že ji shánějí z kuchyně. 

Vstala a do umyvadla pustila studenou vodu. Opláchla si obličej a osušila si ho. Chvíli se dívala zarudlýma očima do zrcadla, aby usoudila, že stejně musí něco dělat, takže se vrátila ke své práci. Rázným krokem vešla do kuchyně, aby zjistila, co se děje. 

-

Vrchní sestra Kovářová seděla u počítače, v hrnečku jí chladla káva a ona sama byla čím dál zoufalejší. Projela už snad všechny složky a soubory, ale hlášení pro zdravotní pojišťovnu nemohla najít. Pročítala zpětně maily, hledala. Otvírala pořád dokola to, co už přečetla, ale bezvýsledně. Protáhla se a pohlédla na dopis, který jí dnes ráno předala Jitka Pokorná. Zdravotní pojišťovna je vyzývala, aby předali potřebné výkazy, jinak jim neproplatí péči. Lhůtu dostali šibeniční. Sedm dní. A tak tady Hana Kovářová teď seděla a hledala. Protáhla se a začala pochybovat o jistotě, kterou byla ještě ráno vyzbrojená. Ještě, když jí Jitka dopis dala, si byla jistá, že ty výkazy poslala. Teď ji toto přesvědčení začalo opouštět. Byla si jistá svých nedostatků v práci s počítačem. A vlastně ani těm výkazům moc nerozuměla, i když by to nepřiznala za žádnou cenu. Napila se a začala znovu prohledávat už prohledané. 

V kanceláři bylo přítmí ozařované pouze obrazovkou počítače. Vzduch kolem Hany houstl čím dál víc. Najednou to měla. Před ní se rozevřel dokument bez názvu a tam Hana uviděla tabulku. Tabulku, do které začala vyplňovat listopadovou zdravotní péči, a kterou nikdy nedokončila. Nevěděla, jak. Polilo ji horko a tváře se zabarvily do ruda. Těžko se jí dýchalo. Vstala a otevřela na sebe okno. Opřela se o parapet a lačně vdechovala studený vzduch prosycený intenzivním deštěm. V kapse pracovní vesty jí zazvonil mobilní telefon. Vyndala ho a když viděla na displeji jméno Jitky Pokorné, plály jí tváře jako v horečce. Zmáčkla tlačítko přijmu hovoru a aniž Jitka stačila cokoli říct, vychrlila na ni, že ten výkaz samozřejmě našla, do pojišťovny ho již před časem poslala, ale pošle ho tam ještě dnes znovu. Jitka jí poděkovala a obě ženy zavěsily. Hana vrátila telefon do kapsy a zavřela okno. Vrátila se k počítači a začala studovat rozdělanou tabulku. 

Potom zvedla sluchátko pevné linky a zavolala do ambulance. Jarušku poprosila, aby za ní přišla. Po pár minutách už Jaruška studovala rozpracovanou tabulku.

„Hele, Hanko, ale to je listopad, ne?“ vzhlédla Jaruška tázavě.

„No, je, já jim to tam poslala, ale vono se mi to nějak neuložilo. No, a prej to tam nemají.“ odvrátila Hana zrak, když odpovídala. 

„Hm, takže to musíš udělat znovu.“ odhadla Jaruška.

„Jenže na to teď nemám čas, tak to musíš udělat ty.“ odsekla Hana. 

Jaruška neřekla nic a ani jeden mimický sval v její tváři neprozradil, že Hanu právě prokoukla. 

„Kde jsou k tomu ty podklady?“ zeptala se.

Haně v tu chvíli málem uklouzla otázka – Jaké podklady? – ale včas ji spolkla. 

„Nevím, snad na ambulanci.“

„Nevíš?“ podivila se Jaruška „Po mne chceš něco udělat a nevíš, kde jsou papíry, podle kterých to mám udělat. A jasně, až to bude blbě, vodseru to já, to je jasný jak facka. Hele, víš co? Já tu od toho nejsem, abych vyplňovala výkazy pro pojišťovnu. Tenhle už měl bejt dávno na pojišťovně a v těhle dnech měly přijít prachy, tak blbá nejsem …“

Najednou se zarazila. Poznala, že přestřelila. 

„Pomůžeš mi?“ zeptala se potichu Hana. 

„No, co mám s tebou dělat. Pomůžu. Hele, jdi alespoň teda popsat ty léky, co dorazily dneska ráno. Jo, a mám pocit, že tam chybí nějaký léky na epi. Ale koukni na to.“

Jaruška se zvedla a odešla spolu s Hanou na ambulanci. Tady si Hana sedla ke krabici, kterou ráno kurýr doručil z lékárny a začala podle receptů popisovat krabičky, aby věděly, které léky komu patří. Popsané krabičky potom ukládala do košíčků se jmény klientů. Jaruška mezitím vyndala šanon s nápisem listopad a odešla do Haniny kanceláře, aby tam vypracovala výkaz, který měl domov pojišťovně odevzdat už před více než 14-ti dny. Lomcoval jí vztek. Proč tu vrchní vlastně zachraňuje? Přemýšlela o tom jen pár minut. Musela se soustředit na soupis výkonů, aby výkaz byl bezchybný a pojišťovna proplatila, co má. 

Hana mezitím seděla v malé místnosti, kde i sebemenší pohyb byl problémem. Dva pracovní stoly a židle, vyšetřovací lehátko a skříň s léky zabraly většinu prostoru. Doufala v duchu, že Jaruška ji před vedením neshodí. Ostatně svůj nevoli vůči Jitce Pokorné a Janu Šimonovi dávala najevo dost veřejně. Ještě ale aby nevyužila tuhle Haninu slabost k tomu, aby vlastně nové vedení, které ji pro tuhle práci vybralo, v očích kolegů ještě víc potopila. Když měla léky hotové a vrátila se do své kanceláře, měla už Jaruška výkaz téměř vyplněný. Ještě asi deset minut počkala, až Jaruška dokument uzavřela, odeslala a odešla. Než stiskla kliku u dveří, připomněla Haně, že je už potřeba začít vypracovávat výkaz za prosinec. Že podklady najde v ambulanci v šanonu, doktoři je tam už založili. Hana se zmohla jen na suché poděkování a krátce na to v místnosti osaměla. 

Jaruška se pomalu scházela po schodech, až si vzpomněla, že ji Hana neinformovala o tom, jestli dorazily všechny ty léky. Otočila se a vrátila se několik schodů zpět do druhého patra, aby zaklepala na dveře vrchní.

-

Jitka Pokorná položila předvolání, které jí před chvílí předali ti dva policisti, na stůl. Ředitel vešel do své kanceláře a zavřel za sebou dveře. Lenka jen zvedla oči, ale na nic se neptala. Jitčina tvář prozrazovala ne příliš dobré naladění. Navíc Lenka věděla, že už ráno seřvala Radku kvůli těm pitomejm houskám. Snažila se přečíst, co na onom papíře je, ale ve výhledu jí bránil Jitčin notebook rozevřený na stole.

Jitka se zabořila do křesla a podepřela si hlavu levou rukou. Pravou cosi hledala v mobilu. Zarazila se zvedla hlavu.

„No, mám předvolání na fízly kvůli Markétě.“ řekla Lence „Beztak toho bude za chvíli plnej barák, ten chlupatej si fakt užil nám to předat před tou ukecanou Malou ve vrátnici.“

„To jsou svině. Co vy s tím máte společného?“ zeptala se Lenka.

„Nevím, ale to se uvidí.“ odpověděla Jitka a sklopila pohled zpátky ke svému I-phonu.

„Nazdar.“ ozvalo se jí za zády. Otočila se a uviděla Davida.

„Hele, tetičko, prej jdeš na výslech.“ smál se.

„Neser mě, Davide.“ vyjela na něj Jitka.

„No, nic, jen že to teď říkali v jídelně.“ odpověděl a odklátil své vysoké tělo bočními dveřmi ven, aby si zakouřil.

„Ať mě nesere. Nebo si postěžuju jeho matince, že zase přišel dneska a táhlo to z něj. Vona si ho Alenka srovná.“ zabručela si Jitka víceméně pro sebe a zase se věnovala mobilnímu telefonu.

Viděla, že Lenka vzala z kabelky krabičku cigaret a zapalovač a vyšla za Davidem ven. Našla, co hledala, a vytočila číslo.

„Ahoj, tady Jitka, hele, nemohl bys mi zjistit, kdo vyšetřuje ten skok z okna tady u  nás. Teď mě policajti přinesli předvolání a udělali to tak, že mám dojem, že maj něco za lubem a já netuším, co. Jestli se snažej mě nějak do toho namočit, tak to bych je ráda upozornila, aby to nedělali.“

Když ukončila svoji úvodní repliku, ztichla a poslouchala někoho na druhém konci telefonních vln. Když se Lenka vrátila do kanceláře rozesmátá a zrůžovělá chladem, seděla Jitka s rukama v klíně, svírala mobilní telefon a dívala se do počítače, kde se točila spirála spořiče. Lenka vzala ze stolu šanon s pokladními doklady, do kapsy džín si dala mobilní telefon a odešla. Na Jitku jen zkoumavě pohlédla. Poznala, že Jitka ji vůbec nevnímá.

Když vycházela z prostor ředitelství, viděla Davida vcházet do jeho kanceláře. Prošla dlouhou tmavou chodbou, vrátnicí, kde právě vrátná rozmlouvala s matkou jednoho klienta a podezřele u toho šeptala. Zahnula směrem ke kuchyni a zaklepala. Radka jí otevřela dveře. Lenka jí požádala, že potřebuje být chvíli sama, aby ji v kanceláři nechala. Radka měla ve tváři hodně otázek.

„Hele, ségra, neptej se, dělám to kvůli nám. Vypadni ven, potřebuju si v klidu zavolat.“ řekla nezvykle ostře. Radka už se tedy neptala a šla zkontrolovat prádelnu. Lenka našla potřebné číslo v mobilním telefonu téměř okamžitě a na soukromé Nokii zmáčkla tlačítko pro volání. Ani si nesedala, jen šanon, který si sebou vzala, aby případně odůvodnila svůj odchod z kanceláře, položila na stůl. Když po pátém zazvonění osoba na druhém konci potvrdila příjem, nemusela se ani představovat. Ten člověk moc dobře věděl, s kým mluví. A taky mu hned bylo jasné, proč volá.

„Vypadá to pro nás výborně, Lenko.“ uslyšela a potom osoba na druhé straně zavěsila.