Kuchařka stála u výdejního okénka a kladla na pult talíře s rybičkovou pomazánkou. Personál je roznášel ke stolům, kde již seděli klienti. Někteří usrkávali nalitý horký čaj, jiní jen čekali. Pečovatelky začaly pomazánku roztírat na chleby a podávaly je klientům. V jídelně panovalo poměrně ticho. Kuchařka zkontrolovala, že si všichni vše vyzvedli a stáhla roletu. Ta s klapnutím dopadla a v jídelně se opět rozhostilo ticho narušované jen cinkáním příboru o talíř a usrkáváním čaje.
Ředitel Jan Šimon prošel vrátnicí, pozdravil se s vrátným, který okamžitě přestal poklimbávat v křesle a narovnal se. Dlouhou chodbou šel pomalu a v kapsách kabátu hledal klíče. Když odemykal prostory administrativy, svítilo se v chodbě a podle rozsvíceného světla v jedné z kanceláří poznal, že Mirka Leklá už přišla.
Jitka Pokorná dala pravý blinkr, a pravou rukou podřadila na nižší rychlost. Zahnula prudce doprava a zrychlila. Za pár minut již mačkala dálkový ovladač od vrat a prsty bubnovala do volantu, zatímco čekala, až se vrata dostatečně otevřou. Když vystupovala z auta, cítila chvění. Věděla, co ji dnes čeká. Kabelku si hodila na předloktí a tašku s notebookem přes rameno. Když vcházela do kanceláře, rozsvítila. Lenka ještě nepřišla. Potom si vzpomněla, že Jitka měla jít ráno do banky. Tím líp. Rychle otevřela notebook a připojila se na síť. Za chvíli již měla aktivovaný program, který jí umožňoval prohlížet si obsah počítačů těch, kteří byli zrovna připojeni, aniž by to jejich majitelé zpozorovali. Taky se kvůli instalaci programu včera zdržela tak, že přijela domů ve tři hodiny ráno.
Připojila se na počítač ředitele Šimona a začala číst. Levou rukou strčila do dveří, aby se přivřely.
V tu chvíli vstoupila do vrátnice vysoká dívka s černými vlasy střiženými na mikádo. Na sobě měla bílý kabát lemovaný kožešinou. Vrátnému oznámila, že se jmenuje Lucie Marková a jde za ředitelem kvůli místu. Vrátný si ji změřil očima a potom ji poslal chodbou směrem k ředitelně, připojil radu, na jaký zvonek má zazvonit.
Jitka Pokorná zavřela ředitelův e-mail a uvedla notebook do režimu spánku. Vstala, protáhla se a šla si uvařit kafe. Když vcházela do ředitelny, srazila se s vysokou černovlasou dívkou.
„Neumíte dávat pozor?“ zeptala se ostře.
„Promiňte, jsem zmatená, kam mám jít. Jdu za panem ředitelem.“ opáčila dívka sice slušně, ale z jejího tónu bylo jasné, že nebýt uchazečka o práci, bránila by se daleko důrazněji. Ve dveřích byla dřív.
„Jitko, pojďte si sednout k nám.“ řekl Jan Šimon bez pozdravu. Jitka se usadila a z výrazu tváře bylo možné číst, že je pěkně otrávená.
„Posaďte se.“ otočil se Jan k černovlasé dívce a rukou jí pokynul k černé koženkové pohovce.
Lucie se usadila. Bílý kabát si rozepnula, takže Jitka mohla vidět, že pod ním má hráškově zelený svetřík a černou sukni. Začali jednání o nástupu do práce. Jan potřeboval novou vedoucí pro dvě oddělení. Vzhledem k tomu, že se jednalo o ta nejtěžší oddělení, moc uchazečů se mu nehrnulo, a to ani přes stále rostoucí nezaměstnanost. Málokdo byl ochoten se v pracovní době nechat pokousat. Vysoká, štíhlá, mladá žena ho svým zjevem překvapila. Když mu ale do telefonu minulý týden řekla, že dlouho pracovala v psychiatrické léčebně na uzavřeném oddělení, stala se jeho tajnou favoritkou. Když ji teď viděl, měl pocit, že se stane favoritkou nejen po pracovní stránce. Po půlhodině se rozcházeli s tím, že Lucie může druhý den nastoupit. Ta poděkovala, rozloučila se s oběma pevným stiskem ruky a odešla.
Jitka si odešla uvařit kafe. Neříkala nic a Jan se na nic neptal. Do dveří strčila hlavu Mirka Leklá. Optala se, jestli může dál a už se hrnula dovnitř. Přistrčila Janovi na stůl několik dokumentů k podpisu, které Jitku vůbec nezajímaly, protože se jednalo o nový provozní řád. Měl být hotový již několik týdnů a magistrát na jeho dokončení tlačil stále víc. Jitka se práce na tomto materiálu odmítala podílet, těšila se, až to Mirka s Janem pokazí a ona nastoupí, aby to mohla s velkou slávou opravit. S šálkem kávy odešla do kanceláře, zavřela dveře a připojila se do počítače Mirky Leklé. Chvíli jen tak brouzdala, až ji zaujal jeden dokument. Pročítala ho a měla čím dál větší radost. Otevřela si nové okno a vrátila se do počítače Jana Šimona. To, co ji před tím vůbec nezaujalo, dostalo najednou úplně nový rozměr. Uložila si obojí do svého počítače, zaheslovala oba dokumenty a odpojila se z obou cizích počítačů. Do Lenčina se může podívat, až se Lenka přihlásí. Popíjela kávu a rozhodla se, že udělá kontrolu po baráku. To nikdy nemůže škodit, trochu rozvířit poklidný pracovní den. Za čtvrt hodiny už křičela v prvním patře na personál, až se všichni, kterých se to netýkalo, otáčeli a běželi se někam schovat.
-
Poručík Mařák znovu prošel papíry rozházené po stole. Zkoušel volat Petru, ale byla nedostupná. Potom si vzpomněl, že má dopoledne zařizovat pohřeb. Doufal, že se ozve co nejdřív. Na stole mu zazvonila pevná linka. Zvedl sluchátko a ohlásil se. Za chvíli už stál před ředitelem a vysvětloval, že zatím bohužel nikam nepokročil, ale papíry má Petra jistě se ozve, až zařídí pohřeb. V tom mu začal v kapse vibrovat telefon, na displeji uviděl, že Petra už volá.
„Ahoj, hele, já teprve teď jedu do té pohřební služby, seděla jsem u toho do noci a mám jasno. Už asi trochu vím, co se tam děje, ale je to na dlouhé povídání a myslím, že tam už moc problém s prodlením nebude. Pohřeb zařídím co nejdřív a přijedu hned po něm. Tátu si vezmu s sebou, aby tu nezůstal sám. Potřebuju, abys mezitím vyřídil u státního zastupitelství povolení k náhledu do bankovního účtu domova, v mailu máš odůvodnění. Z toho už budeš trochu moudrej.“ vychrlila, rozloučila se a zavěsila, aniž Mařák stihl cokoli říct. Napadlo ho, že to je celá Petra. Jak má pocit, že ví, kam věci směřují, jede jak vlčák po stopě a nedá se zastavit. Přestože se neznali dlouho, tuto vlastnost u ní vytušil a teď si ji jen potvrdil.
Viděl, že ředitel tázavě pozvedl obočí. Když ukládal telefon zpět do kapsy, přetlumočil mu obsah Petřina monologu.
„Tak se do toho dejte. Podepíšu to přednostně.“ řekl ředitel a dal tím najevo, že jejich rozhovor je u konce.
Když Mařák odcházel, připomněl mu, že stále platí o věci s nikým jiným nemluvit. Mařák přikývl a potichu za sebou zavřel dveře. V kanceláři si pročetl Petřin e-mail, kam mu ráno ještě poslala odůvodnění žádosti pro státního zástupce, nakoukl do papírů, které se válely všude kolem a začal to všechno chápat. Otevřel složku se žádostmi o povolení k domovním prohlídkám, přístupům do bankovních účtů a sledování osob, otevřel vzor a začal jej vyplňovat. Petřino odůvodnění lehce zkopíroval a za pár minut už se rozvrčela tiskárna stojící na malém stolku pod oknem. Vytištěné žádosti zkompletoval a odnesl řediteli podepsat. Neuplynula ani hodina a Mařák seděl v autě a jel na státní zastupitelství.
-
Lenka položila tašku na zem a odemkla trezor. Uložila dovnitř třicet tisíc korun, které vyzvedla z účtu jako provozní zálohu. Trezor pečlivě zamkla a přihlásila se do počítače. Z kabelky vyndala Red Bull a otevřela ho. Byla unavená. Skoro nespala. Když se jí konečně podařilo zabrat, zatroubilo pod okny nějaké auto a byla zase vzhůru. Vyskočila z postele a utíkala k oknu. Nikoho neviděla, napadlo ji, že má pěkně pocuchané nervy. Po zbytek noci přemýšlela, proč se k tomu nechala tehdy přemluvit. Ředitele potom vyhodili, ona byla sice z obliga, ale vůbec tehdy netušila, že se ke všem těm materiálům jednou dostane zrovna Jitka. Chvíli se povídalo, že ředitel něco zpronevěřil, potom to utichlo a lidi se začali starat o jiné věci. Debat se nezúčastňovala, slíbili jí, že zůstane mimo hru. A teď tohle.
Dlouze se napila energetického nápoje a otevřela desky, aby mohla založit doklad o výběru peněz. Zadala vše do počítače, pokladní doklad proděravěla a založila. Desky vrátila do šuplíku a začala procházet papíry, které se jí zatím nakupily na stole. Ruce se jí třásly. Viděla, že Jitka je už v práci, ale v kanceláři nebyla. Telefon na stole zazvonil. Zvedla ho a po chvilce jen odpověděla: „Už jdu.“ Počítač nechala tak, jak byla a zvedla se. Dveře do kanceláře nechala otevřené. Prošla chodbou a sešla o patro níž.
Technické prostory si odemkla generálním klíčem. Neuplynulo víc, než pár minut a už se spolu se svojí sestrou dívala do skladu, kde evidentně byl někdo, kdo tam neměl co dělat. Radka se třásla po celém těle a byla úplně bledá. Ani Lence pohled na zpřeházené krabice na klidu nijak nepřidal. Přemýšlela, jestli to budou hlásit nebo ne.
„Říkala jsi to ještě někomu?“ zeptala se Radky.
„Ne, jen tobě. Co budeme dělat?“
„Udělej inventuru a pak se poradíme. Uvidíme, co chybí.“ řekla Lenka a otočila se k odchodu.
„No jo, jenže já netuším, co tu mělo být a co ne.“ sklopila Radka hlavu.
„Si děláš legraci?“ zvýšila Lenka hlas.
„Ne, sem jsem se ještě nedostala, abych to sepsala.“
„Takže nevíš, jestli tu neměla být plazma? Výborně!!! To jsme zrovna potřebovaly.“řekla Lenka a odešla. Cítila, že se jí zase dělá špatně. Na záchod v prvním patře to stihla tak tak.
Radka zůstala stát ve skladu a rozhlížela se. Všude kolem byla spoušť. Věci byly poházené po zemi, prohrabané, vysypané z krabic, podupané. Měla by odněkud začít, ale netušila, odkud. Pomalu a opatrně našlapovala kolem sebe.
„Co se tady stalo?“ ozvalo se za ní. Otočila se a ve dveřích uviděla Jitku. Cítila, jak zrudla, uši jí přímo hořely.
„Vcelku nic.“ snažila se nějak uklidnit situaci.
„To vidím. TOHLE je sklad?“, zeptala se Jitka.
„No, já to uklidím.“ hlesla Radka.
„Nic uklízet nebudete. Jdete se mnou, zamkněte to tady.“ zavelela Jitka, počkala, až Radka vyjde ven a dveře zamkne na dva západy. Potom ji Jitka strkala před sebou chodbou k ředitelně. Radce se podlamovaly kolena, v podpaží se jí začaly objevovat skvrny potu. Měla pocit, že omdlí. Přes vrátnici prošla, ani nevěděla jak. Za chvilku už stála před ředitelem a nezmohla se na slovo.
-
David stál na zahradě a sledoval hemžení klientů. Konečně se udělalo hezky a bylo možné začít zahradu uklízet. Někteří klienti měli hrábě, jiní tahali spadané větve. Mezi nimi pobíhal Štefan a ořezával ze stromů to, co nevydrželo nápor sněhu a bylo nalomené. Ten den bylo opravdu krásně, obloha byla jako vymetená, sluníčko svítilo a jen v místě, kam se paprsky slunce nikdy nedostaly, zůstalo trochu sněhu. I ten už tál a Davidovi při pohledu na něj bylo jasné, že za dva dny už po něm nezůstane ani stopy.
„Davide, pojď mi pomoct.“ zakřičel na něj Štefan. Za chvíli již oba zápolili se velkou větví na vzrostlém smrku.
-
Radka seděla v kanceláři a oknem pozorovala Davida a Štefana, jak se snaží odstranit větev na smrku. Štefan řezal a David přidržoval větev. Kolem pobíhali klienti a poklízeli zahradu. Utřela si uslzené a oči a vrátila se k práci. Snažila se ve skladovém programu najít alespoň nějaký stav věcí, které ve skladu mají být. Zatím moc úspěšná nebyla. Divné je, že dveře nebyly nijak vypáčené. Byly prostě normálně zavřené. Když tam ale Radka ráno přišla, protože jedna z uklízeček potřebovala nový mop, nevěřila vlastním očím. Hned jí bylo jasné, že se tam někdo hrabal. Ale jestli něco vzal nebo ne, to už asi nikdo nezjistí.
„Sakra, ten mop.“ řekla nahlas, i když byla v kanceláři sama. Zvedla se a šla pro mop.
Chvíli jí trvalo, než ho v tom nepořádku našla, ale po pár minutách už ho dávala Karolíně. Ta poděkovala a zeptala se, co má dělat s tím starým. Radka jí řekla, ať ho vyhodí a vrátila se do kanceláře. Už jí bylo jedno, že jí celý barák viděl se zarudlýma očima. Když procházela vrátnicí, všimla si, že dvě pečovatelky si v koutě cosi šuškají a dívají se po ní. Cítila, že zrudla.
Další půl hodinu strávila hledáním v programu, až našla seznam, který by mohl tak nějak odpovídat skutečnosti. Vytiskla si ho a šla s ním do skladu. Začala sbírat věci ze země a hledala je ve vytištěné tabulce, odškrtávala si je.
-
Jitka stála ve dveřích kanceláře a dívala se na Jana, který sklesle seděl.
“Budeme to hlásit?“ zeptala se.
„Ne, nebudeme. Zvlášť, když je v tom bordel a nevíme, jestli se něco neztratilo. Uvidíme, až tam Radka uklidí. Pak se kdyžtak rozhodneme.“ odpověděl jí Jan.
„Já bych to taky nehlásila. Máte pravdu, nějak to zašolícháme. Musíme. Je v tom mrdník, že by se z toho jeden zjevil.“ pronesla Jitka a šla do své kanceláře. Tam se připojila k Radčinu počítači a vytiskla si stejný seznam, se kterým teď byla Radka ve skladu snažila se zjistit, co tam je a co není. Jitka začala seznam procházet a propiskou si značila zajímavé položky. Už měla odškrtnutou jednu televizi, hydromasážní soupravu a několik poměrně drahých tlakoměrů. A neprošla ještě ani třetinu.
Žádné komentáře:
Okomentovat