Kapitola šestá - Štědrý den

Domov se na Štědrý den neprobudil do hezkého rána. Sníh vystřídal déšť, který bičoval severní okna budovy. Vytrvale bubnoval do okenních tabulek a na obloze visely těžké tmavě šedé mraky. V pokojích bylo přítmí, takže personál chodil a všude rozsvěcel. Klienti se pomalu trousili do koupelen, kde jim pečovatelé pomáhali s ranní hygienou. Mnoho z nich bylo na vánoční svátky u svých rodin. Pro ostatní začal nejsmutnější den v roce. Všude se vznášela osamělost. 

Vánoční stromečky svítily na chodbách, ze stropu viselo jmelí a ozdoby, v jídelně vyhrával plastový Santa Klaus pořád dokola "rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas". Pečovatelé doufali, že mu brzy dojdou baterky. Klienti však každé ráno kontrolovali, jestli se jejich umělohmotný oblíbenec pořád otáčí a svíčka v ruce mu svítí. 

První strávníci dostali ve výdejním okénku vánočku s trochou marmelády a šourali se ke stolu, kde již stálo nalité kakao. 

„Roberte, opatrně, rozcintáš to.“ napomenula jedna z pečovatelek klienta, který se pokoušel dolít si víc kakaa, a svižně k němu došla, aby mu přidala. V jídelně panovala klidná atmosféra narušená jen zvuky fungující kuchyně. Bylo slyšet, jak bouchají dveře od ledniček v rychlosti zavírané kuchařkami, cinkání nádobí a syčení páry. Sem tam se některý z klientů něčemu zasmál. Jinak byla nálada ponurá stejně jako počasí za okny. 

Když byli všichni najedeni, roleta u kuchyňského okénka stažena, začala Karolína vytírat jídelnu. Otevřela všechna okna dokořán a při práci si zpívala koledy. Štědrý den je prostě tady. Vrátný luštil křížovku a klienti se odebrali k televizi, kde začali sledovat obvyklou dávku pohádek. Pečovatelé, pečovatelky a sestry se pohodlně usadili do křesel a oddali se poklidné atmosféře. Zdálo se, že Pyšná princezna všem trochu zlepšuje náladu. 

Jen na oddělení ve druhém patře se dva klienti začali prát a Miloš měl co dělat, aby je od sebe dostal. Odnesl to pravý rukáv jeho pracovního trička, tak poprosil Jima, vysokého štíhlého Afričana, který pracoval v Domově teprve krátce, že si zaskočí do šatny, aby se převlékl. Byl rád, že zatím z problému s Markétou vyvázl se zdravou kůží, všechno odnesla chudák Barbora, tak se snažil být ve všem nejlepší a mít vše v absolutním pořádku. Jen za ním zaklaply dveře oddělení, slyšel zevnitř křik. Zastavil se a chvilku přemýšlel, jestli se má vrátit. Potom se ale odebral k výtahu, dospěl totiž k závěru, že Jim má pro strach uděláno, takže si poradí. Pár minut čekal, ale zjistil, že výtah stále stojí v přízemí, takže si pomyslel, že ještě někdo z rodičů přijel pro své dítě a teď zápasí v hale s vozíkem, a rozeběhl se po schodech. V suterénu byl za okamžik, cestou skutečně minul jednu maminku, které se vzpříčilo kolečko u vozíku, na kterém vezla svoji dceru. Vrátný se jí pomáhal dostat vozík z výtahu a tak tam s tím zápolili. 

Vrátný klečel na zemi a mordoval kolečko, maminka zatím uklidňovala svoji dceru, která začala natahovat moldánky. V šatně Miloš vyndal ze skříňky čisté červené tričko s krátkým rukávem a cestou nahoru bral schody po dvou.Když za pár desítek vteřin bral za kliku u oddělení cítil v kostech, že něco není v pořádku. Vešel do chodby a cítil hrozivé ticho. Přeběhl chodbu a zarazil se ve dveřích do společenské místnosti. Nikdo tam nebyl, jen uprostřed na zemi ležel Jim a z hlavy mu tekla krev. Rychle se otočil, ale nikdo za ním nebyl. Otvíral všechny dveře a nikde nikdo. Až v koupelně našel všech 11 klientů, jak se tísní za vanou a tázavě na něj hledí. Jednomu tekla z koutku úst slina, další měl vyceněné zuby. Zbytek jen tak seděl. Někteří svírali rukama vanu. Miloš se zarazil. Tohle nevypadalo dobře. Vycouval z koupelny a zamknul dveře. Doběhl zpátky k Jimovi a položil mu ruku na rameno. Jim sebou trhnul a prudce se otočil. 

„Miloši, to bylo strašný.“ řekl a v jeho hlase byl jen jemně cítit přízvuk cizince. Zato stres byl znát dost dobře. 

„Klid, Jime, zavolám sestru.“ vtom viděl, že Jimova hlava klesla na zem a Jim zavřel oči. 

-

Jan Šimon se pohodlně opřel v křesle. V jedné ruce držel knihu, druhou jedl chlebíček. Manželka připravovala chlebíčky na Štědrý den rok co rok již několik let. Neuměl si tento den bez velké mísy chlebíčku představit. Začetl se znovu do Dostojovského, kterého si včera vybral v knihovně právě pro období vánočních svátků, kdy dny budou dlouhé. 

Manželka se v kuchyni lopotila s kaprem. Od rána na sebe moc nepromluvili, ale na obou byla vidět snaha užít si dnešní den co nejlépe. Slyšel z kuchyně vyhrávat rádio. Zakousl se do šunkového chlebíčku a vrátil zrak ke knize. Z klidu ho vytrhlo zvonění telefonu. Odložil rozjedený chlebíček na talíř, dožvýkal a podíval se na displej – Marta Leklá. 

Telefon zvedal s pocitem, že se zase něco děje. 

„Dobrý den, nerada ruším, ale toho nového pečovatele někdo napadl, šili mu hlavu, jinak je v pořádku. Před chvílí mi volala služba“ začala Marta Leklá. 

„Mám tam jet?“ zeptal se Jan, aniž pozdravil.

„Myslím, že nemusíte, Miloš to chvíli zvládl a Jim už se zase vrátil na oddělení, prý je v pořádku, mi tvrdil.“

„Volala jste paní Pokornou?“ zeptal se ještě.

„Ne, mám?“

„Není to nutné, hezké vánoce.“ popřál, nečekal na odpověď a zavěsil. 

Vrátil se do křesla a přemýšlel, kdy tomu bude konec. Chvíli se díval na rozevřené stránky knihy a bylo mu jasné, že nepřečte už vůbec nic, aniž se přesvědčí, že je všechno opravdu v pořádku. Zvedl se a šel za manželkou do kuchyně. Když otevřel dveře, viděl její záda shrbená nad přípravou večeře. Zahlédl, že obaluje řízky. 

„Heleno, promiň, ale musím do práce.“ řekl jí. 

„Dobře, vrátíš se na večeři?“ zeptala se a dál se věnovala obalování masa. 

„To určitě, jen se něco stalo a já se chci přesvědčit, že je všechno v pořádku.“

Zavřel dveře a šel si vzít džíny místo domácích kalhot. Za chvíli za ním už zaklaply bíle lakované dveře a scházel po schodech do přízemí. Vždy chodil čtyři patra pěšky, výtah vůbec nepoužíval, chtěl si udržet kondici. 

Za půl hodiny vcházel dveřmi do budovy domova. Pokynul vrátnému a vyšel dvě patra. Když vstoupil na oddělení, panoval zde klid. Klienti byli po obědě a odpočívali ve svých pokojích. Z místnosti sester vykoukl Miloš a pozdravil ho. Jim seděl v křesle a pil kávu. Vypadal, že se z prvního otřesu již vzpamatoval. V nemocnici mu řekli, že omdlel spíš ze stresu než nějakou fyziologickou příčinou. Udělali mi rentgen i ct a pustili ho zpátky se sešitou hlavou. Tohle všechno teď příjemnou češtinou líčil řediteli. Miloš mezitím nabídl Janovi kávu, kterou Jan ovšem odmítl. Chtěl být už zase doma. Chvíli s mladíky na oddělení pobyl, rozloučil se s přáním hezkých a klidných vánoc, poklábosil ještě s vrátným a za další hodinu již seděl v křesle doma a opět se začetl do Dostojevského. Káva na stolku mu mezitím vystydla, ale jemu to nevadilo. Klidně ji pil studenou. Manželka teď sledovala pohádku a u toho pletla něco z tmavě zelené vlny. Pohoda opět začala. 

Klidný sváteční den už podruhé narušilo zvonění mobilního telefonu. Tentokrát se na displeji objevilo jméno Jitky Pokorné. Janovi však nepřeběhl po zádech mráz jako při předchozím volání, teď ho přímo objala hrůza. Tlačítko příjmu hovoru mačkal a děsil se, co bude. 

„Dobrý den.“ začala Jitka zostra „Můžu vědět, proč mi nikdo nevolal o tom… jak se jenom jmenuje. No, ten, co ho napadli ty klienti. Proč mi to nikdo neřekl?“

Jan slyšel, jak pomalu zvedá hlas. Nechal ji ještě chvíli mluvit a potom jí klidným hlasem oznámil, že nebyl důvod, protože byla informována Marta a on, on sám se tam byl podívat, vše je v naprostém pořádku, Jim je v pořádku, na oddělení je klid, byla to prostě lapálie a už je vyřešená. Nenechal Jitku domluvit a s přáním hezkých a klidných vánoc jí telefon položil. Manželka jen tázavě zvedla oči, ale neptala se na nic. Věděla, že Jan jí to řekne, pokud bude chtít. Pokud nebude, odbude jí nějakým neurčitým sdělením. Za chvíli viděla, že Jan se opět začetl do knihy a naložil si na talířek další chlebíček. Štědrý den se vrátil ke svému klidu a pohodě. 

-

Radka zalepila izolepou další dárek a potáhla z cigarety. Pozorovala kouř, jak se vznáší ke stropu. Máma byla s dětmi na hřbitově, tak mohla zabalit všechny ty krabice, které minulý týden nakoupila. Nebýt obálky od Jitky, neměly by děti pod stromečkem nic, kromě omalovánek a pastelek. Takhle jí ještě čekalo zabalit panenku Barbie s příslušenstvím a velké auto na dálkové ovládání. Hry, knížky a nějaké drobnosti už byly připravené v rohu místnosti. Vzala další roli balicího papíru se sněhuláky a rozprostřela ji po špinavém koberci. Opatrně ustřihla potřebnou velikost a začala balit panenku. Na stolku začal vibrovat pracovní telefon. Pustila papír a zvedla se. 

„Dobrý den.“ pozdravila Jitku a potom už jen poslouchala. 

Když po čtvrt hodině pokládala telefon, uvědomila si, že kromě pozdravu zvládla říct jen slovo ano. Zamyslela se a vytočila číslo kuchyně. Telefon dlouho nikdo nebral, až se na druhém konci ozvala pomocná kuchařka. Radka požádala o jednu z kuchařek a potom s ní půl hodiny mluvila. Když ukončovala hovor na svém dotykovém telefonu, které dostali všichni před vánoci, neměla dobrý pocit. Za tu půl hodinu vykouřila pět cigaret a dopila studený čaj. Teď si vzala z talíře linecké kolečko a pomalu ho žvýkala. Nedozvěděla se skoro nic. Zatím nikdo nic nevěděl. Kuchařka jí sice slíbila najít uklízečku a zjistit víc, ale Radka nevěřila, že by na Štědrý den domovem tak duněly tamtamy, když tam skoro nikdo nebyl. Rukou si z červeného trika smetla drobky, které jí tam zůstaly, aby zavolala Jitce a řekla jí, že nic nového nezjistila, ale bude se snažit dál. Kdyby něco, ještě zavolá. S tím zavěsila a vrátila se k balení dárků. 

Za chvíli už byly všechny dárky vyskládané v šatní skříni a připravené, aby je večer nenápadně dala pod vánoční stromek, který ozdobila máma s dětmi už včera. Došla do předsíně a vzala velkou papírovou tašku ze značkového obchodu, kterou jí Jitka minulý týden donesla do práce. Začala se přehrabovat v oblečení, které Jitka odložila. Kalhoty, blůzy, svetry, dokonce boty, všechno značkové. Nošené, ale moc to vidět nebylo. Radka se začala natáčet před zrcadlem. Bude šik, napadlo ji. Potom tašku vzala a věci uložila jednu po druhé do skříně. Měla hotovo, mohla jít obalovat řízky. Telefon se rozvibroval znovu. Kuchařka jí sdělila, že zjistila jen to, že se snad nic hrozného nestalo, byl tam už i ředitel a zase odjel, takže se nic neděje. Radka se s ní rozloučila a za chvíli již předříkala tuto informaci Jitce. Zdálo se jí, že je Jitka nějaká divná, ale nevěnovala tomu pozornost, čas kvapil, bylo potřeba připravovat večeři. Zrovna, když se s Jitkou loučila, otevřely se dveře od bytu a máma s oběma dětmi se vrátila.  

-

V domově se rozhostil klid. Okna stále zkrápěl vytrvalý déšť. Ve společenských místnostech však personál vytvořil vlídnou atmosféru. Tlumená světla a elektrické svíčky na umělých stromečcích osvětlovaly místnost, kde seděli a polehávali klienti, které si na vánoce nikdo neodvedl. Několik pečovatelů a sester, kteří měli noční službu, se s klienty sesedli a otvírali dárky, které domov zajistil. V balíčcích byla vesměs kosmetika, kosmetické taštičky, nějaké sešity a pastelky. To, co se povedlo zajistit ze sponzorských darů. Klienti probírali věci jako svátost. Místnostmi se linuly koledy. Chodby byly temné, na schodišti svítila jen nouzová světla. Kdo mohl, odešel domů. Vchod do domova byl zamčený a celá budova vypadala zvenčí smutně a opuštěně.