Poklidné nedělní odpoledne prořízl zvuk policejní sirény. Toho dne od rána hustě sněžilo, policejní Octavie v zatáčce nebezpečně uklouzla. Poručík Mařák za volantem smyk vyrovnal a pokračoval neuklizenou cestou dolů. Strážmistr Horáková se tiše modlila. Bála se jet touto takovou rychlostí po uježděném sněhu, i když věděla, že její kolega je zkušený řidič. Současně ale měla strach z toho, kam ji poslali. K policii nastoupila před pár týdny, teď to tohle byla její první víkendová služba. A rovnou skok z okna. Navíc v nějakém ústavu pro duševně choré. Měla strach. Bála se. A jak. Na chvíli zavřela oči a zhluboka dýchala. Cítila, že auto brzdí. Srdce jí divoce bušilo. Zeleně natřená brána se před nimi otevřela. Vjeli do velké zahrady.
Mařák zaparkoval před vchodem a oba vystoupili. Horáková cítila, jak se jí třesou kolena. Zhluboka dýchala a v duchu se povzbuzovala. Všude bylo ticho, znásobené padajícím sněhem. Najednou ticho pročísl výkřik. Trhla sebou a Horák se začal smát.
„Klid, Petro, to bude v pořádku, to zvládneme.“ řekl.
Vešli do recepce. V místnosti vládlo přítmí, jen na recepčním pultu svítil malý vánoční stromek. Byl kýčovitě nazdoben, kromě barevných světýlek, byl celý ověšen různobarevnými ozdobičkami, které vyráběl někdo nepříliš zručný. Stromeček tak působil přeplácaným dojmem. Horáková si ho ani nestihla pořádně prohlédnout a Mařák, jak se zdálo, tu lidovou tvořivost ani nezaregistroval.
„Je to za budovou, doktor už je tam.“ informoval je prošedivělý muž sedící za pultem, ještě dřív, než stačili pozdravit. Potom sklopil hlavu a Mařákovi bylo jasné, že se chystá usnout. Jistě ne ten den poprvé.
Otočili se a vyšli ven. Horáková cítila, že se jí nechce obejít budovu, že by radši byla doma. Dívala se na televizi a pila čaj ze svého oblíbeného hrnečku. Jenomže práci nemohla sehnat dlouho a když jí do očí v metru vysloveně praštil letáček o náboru k policii, přihlásila se. Nevěřila, že ji vezmou. Ale nakonec se zúročily roky v posilovně a poměrně rychlý úsudek. Najednou měla po dlouhé době zase práci To ovšem netušila, že teď bude šlapat čerstvě napadaným sněhem a bude se tak příšerně bát. Když zahnuli za roh, uslyšeli zpěv. Někdo si falešně zpíval písničku „A já tě nemiluju". Kdo si tady, proboha, může zpívat, proletěla jí hlavou až nečekaně jasná a konkrétní myšlenka. Najednou viděla odpověď přímo před sebou. Ve sněhu ležela mladá dívka, nad kterou se skláněl lékař se záchranářem. Dívka měla na sobě modré tepláky, žluté tričko, byla bosá. Auto záchranky stálo opodál. Zářivé barvy auta narušovaly poklidnou scenérii padajícího sněhu snad ještě víc, než ta nepřilíš oblečená dívka s krátkými blond vlasy. Nezdálo se, že by jí byla zima nebo že by ji něco bolelo. Chvílemi se i usmívala. Řidič se opíral o otevřené dveře a kouřil. Ve tváři měl naprosto nezúčastněný výraz. Horákovou napadlo, že on už tohle musel vidět tisíckrát.
Horáková s Mařákem přišli blíž. Až do té chvíle všechno viděla a vnímala jakoby z dálky. Teď jí naplno došlo, kdo si zpívá. Bylo to jako rána rovnou do žaludku. Zpívá si ta dívka. Ona skočila z okna, leží tady na zemi, sníh se kolem ní sype a ona si zpívá a usmívá se. Má nějak divně zkroucenou nohu, napadlo Horákovou. Nejspíš bude zlomená.
„Má zlomenou stehenní kost a bojím se, že je tam poranění páteře. Jinak to na vnitřní krvácení nevypadá,“ řekl jim lékař poté, co zavedl infůzi.
Najednou se Horákové udělalo špatně, běžela rychle ke křoví, kde se vyzvracela.
„Poprvé?“, zeptal se jí záchranář, když se vrátila zpátky a kapesníkem si otírala pusu.
„Jo.“, odpověděla a cítila, jak se jí rozpalují tváře do červena, naposledy se takhle trapně cítila, když zvracela na řetízkáči a trefila stříšku pokladny.
„Nic si z toho nedělejte, zvyknete si,“ přátelsky, ale současně trošku nezúčastněně, ji poplácal po rameni a šel pomoci řidiči naložit dívku na nosítka a do sanitky.
„Co je jí?“ ozvalo se za nimi.
Stál tam asi dvacetiletý mladík s nakrátko ostříhanými blond vlasy. Na sobě měl bílé zdravotnické kalhoty, červené tričko s krátkými rukávy a klepal se. Zimou, nervozitou. Jestli víc tím nebo oním nešlo na první pohled poznat.
„Bude v pořádku,“ řekl mu lékař.
Mladíkovi stékala po tváři slza.
„Posral jsem to. Ale ….,“ hlas se mu zlomil.
„Uklidněte se, půjdeme to probrat dovnitř,“ řekl mu Mařák.
Dveře sanitky se s bouchnutím zavřely a vůz pomalu vyjížděl ven. Za vraty zapnul řidič sirénu a za chvíli se už místo pod okny budovy ponořilo do ticha, které narušovala jen Horáková šustěním policejní pásky, kterou natahovala kolem místa, kde ještě před chvíli ležela mladá dívka.
Mařák s mladíkem pomalu zamířili dovnitř. Horáková je doběhla a po několika vteřinách již všichni tři vcházeli do budovy. Přítmí recepce působilo uklidňujícím dojmem. Ve vzduchu byla cítit vůně osvěžovače vzduchu, která se mísila s pachem dezinfekce. Proti nim bylo prosklenými dveřmi do jídelny vidět uklízečku. Pomalými, ale přesně mířenými tahy stírala podlahu. Najednou se otočila, mop v její ruce se zastavil v půli pohybu. Zvědavě se za nimi dívala. Mladík zmáčkl tlačítko přivolávající výtah a za okamžik již všichni vyjížděli do druhého patra.
Dveře na oddělení, odkud zhruba před půl hodinou Markéta vyskočila, byly zavřené. Obrázky nalepené na nich navozovaly příjemnou atmosféru. Uvnitř se však momentálně odehrávalo peklo. Zbylých 10 obyvatel oddělení běhalo po chodbě. Mlčeli, ale běhali. Občas do sebe strčili, občas na sebe skočili a povalili se na zem, aby za chvíli zase vstali a běželi. Chodba byla plná jejich běhu nikam. V závěsu za policisty a mladíkem přišla svižně zdravotní sestra. V ruce nesla emitní misku s injekcemi a léky.
„Musíte mi pomoct. Musíme je uklidnit.“, vydala pokyn.
„Jak pomoct?“ ptala se Horáková. Její strach se ještě znásobil. Jak si s těmi lidmi poradí? Někteří měli ve tváři naprosto šílený výraz, jiným dokonce z úst tekly sliny. Mladík se svojí kolegyní začali jednoho po druhém chytat, přidrželi je a sestra jim postupně dávala injekce a léky. Použité jehly a stříkačky házela do kulaté krabice, kterou odkudsi vykouzlila mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy. Netrvalo dlouho a na oddělení zavládl klid. Oba pečovatelé postupně odvedli své svěřence do jejich pokojů a pozavírali dveře.
„Budete mít klid.“ řekla dívka „Nemají zevnitř kliky.“
-
Nedělní odpoledne ředitele domova pro postižné Jana Šimona vypadalo poměrně poklidně. K obědu bylo pečené kuře s nádivkou a brambory, což bylo jídlo, které manželka Helena ovládala naprosto dokonale. K jídlu servírovala ještě okurkový salát, takže Jan byl nadmíru spokojen. Helena potom sklidila nádobí a zapnula myčku. Jan se pohodlně usadil v měkkém křesle, na kterém se už léta značně podepsala, ale ani jeden se s ním nedokázal rozloučit i přes to, že látka byla místy už poškozená používáním a opakovaným čištěním, a pustil si televizi. Za pár minut před něj na stolek Helena postavila šálek s kávou a šla do ložnice. Věděla, že následující hodinu bude Jan hltat televizní politickou debatu, kterou bude náležitě komentovat. Tuto hodinu tedy trávila raději v tichém prostředí ložnice s knihou. Cestou vzala z komody rozečtenou detektivku a zavřela za sebou dveře.
Na obrazovce se právě hádal ministr zdravotnictví s předsedou odborového svazu, když zazvonil telefon. Jan se neochotně zvedl, cestou se ještě zastavil, aby si doposlechl větu, a se slovy „No, to víš že jo.“, adresovanými ministru zdravotnictví došel k prostornému psacímu stolu, kde měl položený svůj nový tyrkysový smartphone. Nikdy ho nenapadalo, že by se k němu ta barva snad nehodila. Vlastně mu to přišlo jako dobrý úlet. On, ředitel, vážený člověk a telefonuje z tyrkysového mobilu jako nějaká puberťačka. Občas zaznamenával pobavené nebo udivené pohledy, když telefon někde na jednání vyndal, ale vlastně ho to bavilo.
A je po klidné neděli, napadlo ho, když na displeji telefonu uviděl jméno vrchní sestry.
„Dobrý den, paní Kovářová.“ přijal hovor.
„Dobrý den, Markéta zase skočila z okna. Ale přežila to, odvezli ji do nemocnice s nějakými zlomeninami. Víc zatím nevím.“
Janovi se podlomila kolena, ztěžka dosedl na židli u pracovního stolu a díval se na odřené místo, které tady kdysi vyrobil jeho syn, když měl své tvůrčí období. Helena se tehdy zlobila víc, než Jan. Stůl zdědila po svém tatínkovi a měla pravdu v tom, že se jednalo o krásný kousek. Jan se zamyslel. Je to tři měsíce, co byl ředitelem domova jmenován. A teď tohle. Markéta skočila z okna už dřív, to ještě ředitelem nebyl. Pořád se kolem toho motali novináři, kteří se chytali jakéhokoli stébla, aby veřejnosti ukázali, že v domově není všechno v pořádku, policie ještě neukončila vyšetřování a také s matkou dívky nebylo dobré pořízení. Chtěli Markétu přeložit jinam, matka odmítala. Tvrdošíjně zamítala jakýkoli návrh na jiné zařízení, přestože jí lékaři i personál doporučovali umístit Markétu na specializované pracoviště. Na jednu stranu ji chápal, bydlela kousek od domova a za svojí dcerou mohla docházet i na kratičké návštěvy doufajíc, že se objeví nějaká světla chvilka a z její dcery bude zase ta usměvavá a veselá dívka a ne problematický klient domova pro osoby s kombinovaným postižením, který se sebepoškozuje, útočí a kouše. Chtěla zpátky svoji Markétu a stále doufala, že nemoc, která tu dívku nezvratně změnila, byla jen sen. Jan tam Markétu nechtěl, snažil se opakovaně o její přeložení, ale pokaždé narazil. Chtěl ji mít pryč, protože jeho vize o domově byly zcela jiné.
Mnohokrát viděl sám sebe na festivalu, který uspořádají na zahradě. Přímo cítil, jak se vlní v rytmu hudby a všude kolem se všichni baví. Viděl své fotografie v novinách, jak otvírá novou kavárnu, nové hřiště, jak do zahrady domova přichází na odpoledne matky s dětmi. Plány na rekonstrukci malé kavárny, která v domově byla, už měl ve stole. Vše v zářivých barvách, dětský koutek a dobrá káva. Chtěl být zase vidět. Tak, jako dřív, když ještě jako starosta přebíral různá ocenění, otvíral slavnostně školy, školky, domovy a stacionáře. Nechtěl sedět v pozadí a dřít. Chtěl být vidět, ale ne jako ředitel domova, který neuhlídá jedno postižené děvče. A teď zase problém. Sakra.
„Já nevím, pane řediteli, ale já tam můžu být až tak za dvě hodiny, jsem doma a než mi pojede nějaký vlak.“ vytrhla Jana z myšlenek vrchní sestra.
„Ne, zajedu tam.“
Vrchní dojížděla každý den z malé vesnice za Benešovem. Cesta by jí v neděli zabrala hodně času, chápal to.
„Musím do práce.“ houkl z předsíně na manželku.
„Cože?“ vykoukla z ložnice.
„Musím do práce.“ zopakoval.
Neřekla nic a zase za sebou zavřela dveře. Jan si převlékl pohodlné domácí kalhoty za džíny a přemýšlel, jak moc se s manželkou za posledních pět let, kdy se kvůli jeho kariéře politika přestěhovali do Prahy, odcizili. V malé vesničce za severu Čech nechala své příbuzné a kamarádky, nechala svoji práci a šla s ním do prostorného bytu v centru Prahy. Vlastně teď ani neví, jak tráví své dny. Má vůbec nějakou práci?, napadlo ho, když za sebou zavíral dveře. V ruce nesl jen klíčky od auta a cestou kontroloval po kapsách, zda nezapomněl doklady a klíče od bytu. Bundu si zapínal teprve, když vycházel z domu. Sněžilo.
-
Marie uklidila jídelnu a s úklidovým vozíkem přejela do haly. V domově bylo ticho. Věděla, že je polední klid a většina klientů leží na svých pokojích a odpočívají. Přesto bylo to dnešní ticho nějaké zlověstné. Netušila vůbec, proč šli policisté s Milošem nahoru. Před chvílí sice slyšela zvuk sirén, ale to nebylo nic neobvyklého. Sanitky jezdily do domova často. Ale proč policie? Vrátný pochrupoval v křesle. Jako vždy. Přemýšlela, jestli ho má vzbudit nebo ne. Chtěla vědět, co se stalo. Na druhou stranu ho už znala, slovo aby z něj jeden páčil. Bude muset svoji přirozenou zvědavost ukojit nějakým jiným způsobem.
Tlačila vozík přítmím haly k úklidové komoře. V kapsách hledala ten správný klíč, aby mohla vozík i s úklidovými prostředky zamknout. Vedení nesnášelo, pokud byly vozíky jen tak postavené na chodbě. Klienti byli jako děti, kdokoli mohl vypít nějakou chemikálii. A bylo jí jasné, že jestli tady je teď policie, tak se někdo z vedení domova objeví coby dup. Zabouchla dveře a šla si do šatny pro svetr. Při pohledu do skříňky se rozhodla, že si raději vezme fleecovou vestu. Z kabelky vyndala peněženku a vzala si drobné na něco z automatu. Když čekala v hale, až se kelímek naplní horkou čokoládou, pro kterou se nakonec rozhodla, prošla kolem ní sestra, která měla dnes službu.
Marie vzala čokoládu a vyšla ven. Za živým plotem bylo místo, kde bylo personálu dovoleno kouřit. V létě tam byl stolek s židlemi a lavice, nyní bylo vše uklizeno k plotu a přikryto hnědými plachtami. Teď, pod sněhem, vypadalo místo malebně. V létě však bylo neutěšené, tráva pošlapaná, místy hlína, která se za deště měnila v bahno. Nikdy se sem nedostalo sluníčko, takže i za teplých slunných dnů byla hlína mokrá a personál a klienti nosili na botách do recepce špínu. Prostor vysychal až když už opravdu několik týdnů nepršelo a teploty se pohybovaly nad třicítkou. Do rohu dávaly s kolegyněmi prázdné plechovky získané v kuchyni nebo barely od čistících prostředků. To sloužilo jako popelníky. Přesto se všude povalovaly nedopalky, které klienti chodili sbírat, aby měli co kouřit. Personál nesměl dát klientům cigarety, zato nikdo nebyl schopen zabránit tomu, aby vybírali popelníky a sbírali nedopalky ze země. Marii několikrát napadlo, jak je to paradoxní.
„Ahoj.“ pozdravila sestru Jarušku, ještě se toho dne neviděly.
„Malér, co?“ pronesla Jaruška bez pozdravu a bílý svetr si přitáhla blíže k tělu. Z nebe se stále snášely vločky a mrzlo.
„Nic nevím. Co se stalo? Jen jsem viděla policajty.“
„Markéta zase skočila z okna. Miloš s Barborou ji neuhlídali.“, informovala ji Jaruška a potáhla z cigarety.
Marie se zachvěla. Rozklepaly se jí ruce a málem upustila kelímek s čokoládou. Konečně se jí povedlo zapálit si cigaretu. Jaruška už věděla jen to, že Markétu odvezli do nemocnice a byla při vědomí. Líčila to věcně, neprojevovala žádné emoce. Tón jejího hlasu byl položen stejně, jakoby sdělovala, že právě sněží, z čehož nemá ani radost ani ji to neštve. Marie dokouřila a ještě hořící nedopalek hodila do plechovky od Znojemských okurek. Když se s Jaruškou vracely do budovy, zaparkovala vedle policejního auta modrá Felicie. Vystoupili z ní dva muži, jeden vyndal ze zavazadlového prostoru auta stříbrný kufr a spěchali dovnitř. Vrátný stále pochrupoval. Hlava mu spočívala na prsou a pramen šedých vlasů mu padl přes pravé oko. Ruce měl složené v klíně.
„Jsme od policie a potřebujeme se dostat do místnosti, odkud vyskočila ta dívka.“, řekl jeden z mužů a ťukal přitom ukazováčkem do recepčního pultu. Vločky, které mu ulpěly na zelené bundě se pomalu rozpouštěly a zanechávaly mokré flíčky. I vlasy měl vlhké, jak přeběhl od auta do budovy. Sněžilo opravdu hustě.
Vrátný zvedl oči a než se na něco zmohl, promluvila Marie.
„Odvedu vás tam.“
Společně stoupali výtahem, kam se pohodlně vešlo lůžko a ještě dva až tři lidi, do druhého patra a mlčeli. Ve vzduchu se vznášela vůně exotických květů, kterou mezi ně poslal automatický rozprašovač zavěšený u stropu výtahu. Marii napadlo, že bude zase potřeba přeleštit tlačítka ve výtahu. Jitka Pokorná z vedení je na šmouhy na nerezu dost háklivá. Jestli přijede, ať nemá záminku vyčítat ještě něco jiného.
„Prosím.“, řekla Marie a otevřela prosklené dveře, „na konci chodby vpravo je sesterna, tam někdo bude.“
Oba policisti pouhým pohledem poznali, že sklo je nerozbitné.Jeden z nich poděkoval. Na sobě měl béžovou sportovní vestu a nesl v ruce kufr. Druhý, oblečený do zelené bundy, mlčel. Jen se na Marii podíval a ihned odvrátil hlavu. Marie už jen sledovala, jak kráčejí ztichlou chodbou a po chvíli mizí v místnosti sester.
-
„To je zase neděle.“, zahlaholil policista v zelené bundě a podal ruku Mařákovi.
Pozdravili se. Horáková seděla a nic neříkala. Při vstupu obou kolegů techniků jen zvedla hlavu a podívala se na ně. Ještě pořád jí nebylo dobře, žaludek se houpal, hlava třeštila. Pečovatel, který se snažil celý incident nějak vysvětlit, jí na klidu nepřidal. Bylo těžké si z jeho zmateného líčení sestavit souběh událostí. Mařák ale vypadal v klidu, dělal si poznámky do malého bločku, který nosil neustále u sebe, a občas se na něco zeptal.
„To je naše nová kolegyně.“ představil ji Mařák.
„Horáková. … Petra.“ napřáhla ruku směrem k policistovi v zelené bundě.
Potom se pozdravila ještě s druhým kolegou, který stále držel v ruce stříbrný kufr.
„Odveď je tam, Petro.“, řekl jí Mařák.
Zmateně se na něj podívala. Představa, že by měla jít znovu do té chodby, kde běhali ti lidé, skákali po sobě, váleli se po zemi, se jí vůbec nelíbila. Bála se. Ještě nikdy s takhle postiženými lidmi v kontaktu nebyla. Vůbec neví, co by dělala, kdyby ji nějaký napadl, skočil na ni, povalil ji. Prošla kurzem sebeobrany a dokonce na výbornou, ale stejně se bála, zda by reagovala správně. Jak se uklidňují blázni?
Miloš Orlický se jmenuje, je mu 19 let. Pracuje na takovémhle místě, stará se o lidi, kteří snad ani lidmi nejsou, a teď má ještě takový malér. Napadlo ji. Uklidňuje ji, přitom sám má problém. Bude se to vyšetřovat. Ublížení na zdraví. A jestli to to děvče nepřežije, tak to bude ještě horší. A on ji tady uklidňuje. Pomalu vstala a pokynula oběma technikům ke dveřím. Nemohla promluvit, věděla, že by se znovu pozvracela. Když za nimi zaklapla dveře, uvědomila si, že je v chodbě uvězněná. Neměla žádné klíče. Nemohla ani ven z oddělení, ani zpátky do bezpečného prostředí sesterny. Stála v tmavé chodbě, stěny natřené okrovou barvou. Nějaké obrázky nakreslené na zdech měly asi udělat prostředí veselejší, Horákovou ale nějak děsily. Ale copak tady může být něco veselého? Tady, kde se denně odehrává život 11 těžce postižených lidí? Jsou vůbec veselí? Nebo smutní? Honilo se Horákové hlavou, než došli ke dveřím místnosti, odkud před hodinou nešťastná Markéta skočila. Vzala za kliku, dveře byly odemčené. Vešli dovnitř. Ještě tam nebyli. Přikázali Milošovi, aby místnost zavřel a nikdo do ní nechodil. Vtom se ozval výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Horáková strnula. Podívala se na své kolegy techniky a svět se jí pomalu začínal slévat v jednu bílou skvrnu.
-
Probudila se na lůžku, kolem ní kartotéka, dva stoly, skříň s léky. Cítila pach desinfekce a léků. Dělalo se jí z toho mdlo. Nedokázala by v tu chvíli říct, který z těch chemických pachů jí dělal hůř. Lůžko bylo sklopené tak, že měla nohy výš než hlavu, košili u krku měla povolenou, na zátylku led. Všimla si, že ji někdo zul a že i její kravata leží přes opěradlo židle.
„Jak je vám?“, zeptala se jí sestra, která se nad ní sklonila. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, blond vlasy měla střižené na mikádo. K bílému tričku a bílým kalhotám si oblékla bleděmodrou vestu. Vlevo na ní bylo něco vyšitého. Horáková ale nebyla schopná nápis přečíst.
„Třeští mi hlava. Co se stalo?“
„Omdlela jste. Praštila jste se do hlavy. Lékař už jede, váš kolega trvá na tom, že pojedete na vyšetření. Bude to tak určitě lepší. Zatím vám to chladím.“ řekla jí sestra.
Horáková se začala zvedat.
„Ne, ležte.“, přikázala sestra a začala cosi připravovat v kuchyňském koutu. Za chvíli se místností rozlila vůně čerstvě uvařené kávy. Ani vůně, kterou měla Horáková vždy ráda, jí však nedělala moc dobře. Očima pátrala po místnosti. Nevěděla proč tak detailně zkoumá lahvičky a krabičky s léky ve skříni, misky a košíčky s různými věcmi na stole, pootevřenou kartotéku, kalendář a kelímek s tužkami na stole, injekční stříkačky a jehly vyrovnané jako podle pravítka, nástěnku s různými vzkazy a rozpisy.
„Jak tu můžete pracovat?“, zeptala se jí Horáková.
„Proč bych nemohla? Nejsou zlí. Jsou jen, jiní.“ odpověděla jí sestra „zvyknete si, naučíte se s nimi pracovat a pak je nakonec i máte ráda.“
Horáková se zamyslela, jak je možné mít rád někoho, kdo je takhle postižený. Najednou se jí udělalo nevolno. Ústa už otevřít nemohla a tak doufala, že sestra zvedne oči od jakési tabulky, kterou vyplňovala. Té bylo divné, že Horáková najednou tak zmlkla a podívala se na ni. Gesto bylo výmluvné, v okamžiku tak Jaruška podpírala Horákové hlavu a pod bradou jí držela misku.
„Vidíte, ani toto není nijak příjemná procedura a přeci vám posloužím a pomůžu.“, řekla jí sestra, když odnášela misku plnou zvratků. Horáková si v tu chvíli zase připadala strašně nemožná a trapná. Pokolikáté už dneska? Zavřela oči, aby se na ni nemusela dívat. Jednou větou jí tahle drobná blondýnka řekla tolik, že se zase začala stydět. Tentokrát úplně nejvíc ten den.
-
Jan Šimon vešel do ředitelny. Přestože už se stmívalo, nerozsvítil. Svezl se do křesla a zavřel oči. Tak tohle je den. Nejdřív ten problém s Markétou, potom ještě omdlela ta policistka, co to přijela vyšetřovat, odvezla ji nakonec taky záchranka s podezřením na otřes mozku. Zul si boty, aby ulevil unaveným nohám. V ponožkách došel do kuchyňky, z lednice vyndal minerálku a hltavě pil přímo z láhve. Potom se pomalu vrátil do ředitelny, sedl si a nohy položil na stůl. Chvíli jen tak hleděl do šera. Měl bych zavolat domů, blesklo mu hlavou. Místo toho vytočil na telefonu číslo ambulance.
„Copak potřebujete, pane řediteli? Dobrý den, tady Jarka.“ ozvalo se na druhé straně.
„Dobrý den, Jarko. Potřebuju Markétinu kartu, telefonní číslo její matky a jestli tam máte něco proti bolení hlavy.“
„Za chvíli vám všechno přinesu.“, odpověděla.
Jarka byla ráda, že už všichni z domova odjeli, jak policie, tak všechny ty záchranky. Nejhorší bylo, když klienti viděli záchranáře odnášet tu policistku na nosítkách. Byla bledá a ještě cestou do sanitky zvracela. Vždycky je tohle rozrušovalo. Ještě jí teď volá ředitel. Podívala se na hodinky, aby zjistila, že do konce směny jí zbývá hodina a půl. To už uteče, napadlo ji. Těšila se na večer. Obě děti dali s manželem k babičce a půjdou do kina a potom si někam sednout. Už dlouho nikde nebyli spolu sami. Doufala, že manžel udělal rezervaci v její oblíbené italské restauraci na nábřeží. Tam to měla nejraději.
Jan si promnul spánky. Vstal a přešel k pracovnímu stolu, rozsvítil lampu a zapnul počítač. Když se ozval zvonek ohlašující, že někdo chce vejít do prostor vyhrazených řediteli, jeho zástupci a ekonomům, natáhl se k bzučáku a vpustil Jarku dovnitř.
„My už jsme Markétinu matku volali.“, řekla mu a na stůl položila její dokumentaci. Vedle položila plato Brufenu.
„Zavolám jí ještě já. Děkuju.“
Otočila se a vykročila ke dveřím. Najednou se zarazila, obrátila hlavu zpátky k řediteli a nadechla se. Jakoby chtěla něco říct, ale potom si to rozmyslela a beze slova odešla.
Jan si vymáčkl jednu tabletku a natáhl se pro láhev s minerálkou, kterou před tím odložil na roh stolu. Ztěžka polkl. Místnost ozařovalo slabé světlo lampy a monitoru počítače. Na liště dole blikala ikonka ohlašující došlou poštu. Ne, nebude to teď číst. Musí se soustředit. Snad poleví ta bolest hlavy, která ho zasáhla, když společně s techniky stál před hodinou v místnosti, odkud Markéta skočila. Bylo to ještě horší, než myslel. Technici se vyjádřili, že do zprávy napíší naprosto nevyhovující stav zámků na oknech. Zkoušeli otevřít zamčená okna různě na odděleních a ve většině případů zámky vyskočily a otevřít okno nebyl vůbec žádný problém. Nikdo teď už nezjistí, jestli Markéta okno otevřela, protože nebylo zamčené nebo jestli byl špatný technický stav zámku. Miloš, který byl na oddělení v době, kdy se celá událost stala, vypadal, že se co nevidět zhroutí. Policistka omdlela, nikdo neví, proč. Barbora, druhá ve službě na oddělení, se tvářila, že se nic nestalo. Připustila sice, že byla v době nehody kouřit, ale považovala to za svoji obhajobu. Všichni ostatní klienti oddělení byli neklidní. I přes zvýšenou dávku uklidňujících léků a injekcí pobíhali po chodbě a útočili na sebe. Byl rád, když mohl odejít a ponechat personál jejich práci. Za chvíli nastoupí noční služba. Miloš to musí vydržet.
Bolest hlavy neodeznívala. Spolkl ještě jeden prášek a otevřel Markétinu zdravotní dokumentaci. Většině nerozuměl, ale číslo její matky najít dokázal. Ještě pár vteřin se odhodlával, připadal si jako dítě, které odkládá předložení žákovské knížky s poznámkou rodičům. Nakonec číslo vytočil.
„Haló.“ ozvalo se po třetím zazvonění.
„Dobrý den, tady je Jan Šimon.“ řekl, ale víc nestihl. V telefonu cvaklo, hovor byl ukončen.
Hleděl na svůj tyrkysový smartphone a přemýšlel, jestli se hovor přerušil výpadkem v síti nebo jestli mu to Markétina matka jednoduše položila. Ťukl na ikonku opakovaného volání.
„Pane řediteli!“ ozvalo se, aniž stačil cokoli říct „nemám, co bych vám řekla. Dál se s vámi bude bavit můj právník.“
V telefonu cvaklo znovu a hovor byl opět ukončen. Najednou byla bolest hlavy pryč.
Žádné komentáře:
Okomentovat