Radka prošla setmělou a tichou recepcí. Bylo půl páté ráno a ještě nikdo v práci nebyl. Večer ještě řekla matce, která s ní posledních několik týdnů bydlela, že ráno musí do práce hodně brzo, a požádala ji, aby se postarala o děti. Teď se zapsala do knihy příchodů a odešla do kanceláře. Rozsvítila a přihlásila se do počítače. Teprve potom odložila bundu a zapnula rychlovarnou konvici, aby si uvařila kafe. Na stole se jí kupily faktury, které ještě nestihla zpracovat. Musí s tím pohnout. Teď jde o všechno. V noci toho moc nenaspala, převalovala se v posteli a přemýšlela o rozhovoru s Jitkou. Půjde do toho. Nemá moc na výběr. Jitce se určitě postavit neumí, takhle na tom určitě ještě vydělá. Sestra by taky jistě byla pro. Nad ránem měla jasno.
Sedla si do nové židle, kterou minulý týden vymámila ve skladu, a začala se probírat papíry. Seřadila si je a začala rychle zadávat data do počítače. Než se začnou trousit lidi do práce, musí mít většinu hotovou. Jen ty za pár posledních dnů si může nechat na zítra. Venku panovala hluboká tma, kterou protínala jen jedna lampa. Radka neměla čas hledět do tmy, pracovala rychle a systematicky. Poslední dny na to trochu kašlala. Trávila hodně času u Jitky v kanceláři, teď tam bude ještě častěji. A teď už z těch všech věcí, které tam probraly, bude i něco mít. Teď se jí to donášení konečně zúročí. Konečně se vyhrábne ode dna. Těšila se.
Vzala do ruky další fakturu a zadala všechno do tabulky. Na černé klávesnici stiskla enter a protáhla se. Pohled na hodinky jí prozradil, že se blíží šestá hodina a lidi se začnou trousit do práce. Napila se kafe, aby přemohla únavu, promnula si unavené oči a prohrábla rukou zbylé faktury. Moc toho už nezbývá, napadlo ji. Rozhodla se tedy, že si půjde zakouřit. Z kabelky vyndala cigarety a zapalovač, do kapsy u pracovní vesty dala klíče a za chvíli už zdravila vrátnou Aničku.
„Vy jste teda ranní ptáče, Radko.“ odpověděla jí na pozdrav a věnovala se rozpisu příchodů a odchodů.
V místě vyhrazeném pro kouření ještě nikdo nebyl. Radka zhluboka potáhla z cigarety a přemýšlela o tom, že vlastně netuší, jak to celé navléct, že se bude muset po osmé hodině jít poradit s Jitkou. Jak to celé udělat. Honilo se jí hlavou spousta věcí, myšlenky přeskakovaly a Radka začínala mít trochu strach, že se jí to nepovede. Racionální hlas v její hlavě ji však přesvědčoval, že pod vedením Jitky se nemá čeho bát.
Po zádech jí přeběhl mráz. Přitáhla si vestu blíže k tělu a nedopalek vhodila do barelu od šťávy, který stál v rohu za malým domečkem na zahradní náčiní. Cestou zpátky do kanceláře přidala do kroku, chlad se jí vtíral pod tmavomodrou vestu a ruce už měla úplně zkřehlé. Když se chtěla vysmrkat, zjistila, že kapesníky zapomněla v kanceláři. Otřela si nos rukou a pospíchala dovnitř.
-
Štefan zametal před vchodem do budovy. Pod přístřeškem se pořád držel prach, hlína.Teď bylo navíc všechno mokré, jak zaměstnanci chodili sem a tam a na botách nosili rozbředlý sníh a vodu z louží. Viděl, že před chvílí dorazila Jitka Pokorná ve svém černém BMW. Zaparkovala si u bočního vchodu a rychle zmizela v útrobách domova. Chvíli za ní přijel ředitel ve svém červeném offroadu a zaparkoval za ní. Ani on se v prosincovém chladu příliš nezdržoval. Během minuty za ním zaklaply dveře. Štefan se rozhlédl. Viděl, jak se na zahradu sneslo hejno havranů. Na chvíli zastínili pár paprsků slunce, které se prodíraly skrz mraky. Teď chodili po trávníku a křičeli. Přes jejich krákorání nebylo slyšet ani klienta z druhého patra, kterému se zase něco nelíbilo, a křičel vzteky. Štefana napadlo, že tam bude muset dneska jít a zkontrolovat světla. Nechtělo se mu tam.
Uhlídat brašnu s nářadím na takovém oddělení není legrace. Nyní se soustředil na zametání a zdravil kolegy, kteří přicházeli do práce. Štefan se najednou zastavil. Něco se mu nezdálo. Něco bylo najednou jinak. Poodešel doprostřed cesty a rozhlédl se. Kromě hejna havranů ale neviděl nic zvláštního. A v této zimě vlastně ani havrani nebyli nic nepřístojného. Zelená brána byla zavřená a rozlehlá zahrada byla tichá a liduprázdná. V rohu ani nikdo nekouřil, všichni byli uvnitř. I přes zimní bundu a teplé kalhoty jím otřásl chlad. Najednou pochopil. V recepci někdo příšerně řval na Aničku. Otočil se, aby viděl prosklenými dveřmi dovnitř. Uprostřed haly stála Jitka Pokorná, vlasy stažené do ohonu, jako vždy kompletně v černém oblečení a křičela. Štefan jí nerozuměl. Neviděl jí ani do tváře, takže nemohl v tu chvíli vědět, že Jitka je rudá vzteky. Rozhazovala rukama a něco na Aničku chrlila. Na vrátnou neviděl, seděla schovaná za recepčním pultem Štefan přemýšlel, jestli má jít dovnitř nebo ne.
Když se konečně rozhodl, že Aničku zachrání svým vstupem do budovy, Jitka se otočila na podpatku a rychle odešla.
„Co se stalo?“ zeptal se Aničky.
„Nezlobte se, Štefane, nechci o tom mluvit.“ řekla Anička a rozplakala se. Ve dveřích do jídelny stála Adéla, na tváři jí zářil bílý čtverec, v rukou držela vyprané a vyžehlené utěrky a oblečení kuchařek. Mlčky Aničku i Štefana pozorovala.
Štefan viděl, že ze schodů jde sestra Jarka. Chvíli bezmocně stála. Kývla na Štefana, že všechno slyšela. Štefan zašel za roh a čekal na ni.
„Seřvala jí jak malou holku, byla na ní i sprostá. Anička se snažila bránit, ale ta hyena jí vůbec nepustila ke slovu. Šlo o něco v knize pošty. Kdybych tu nebyla takovejch let a nevěděla, že ta ženská je pečlivá. Tohle bylo fakt hnusný. Jdu teď za ní, dám jí něco na uklidnění.“ vychrlila na něj potichu a šla uklidňovat Aničku.
Štefan pomalu šel do suterénu, aby uklidil koště, a cestou přemýšlel, co se to děje. Každý se přeci může splést, ale tahle scéna nevypadala vůbec dobře. Nad hlavou se mu rozlehlo dusání. Klienti běželi na snídani. Den začal.
-
Mařák postavil na stůl hrnek s kávou, nohy si opřel o krabici s kancelářským papírem a podíval se na Petru, která seděla proti němu a rovnala si věci na stole. Mařák věděl, že je to její způsob přemýšlení, až pedanticky rovnala tužky a propisky, papíry a poznámky.
Zvedla oči a řekla: „Hele, Jardo, je to fakt divný, ta sestra vypadala dost vyděšeně, furt mlela o tý Pokorný, to teda nevím, kdo je, ale bojí se jí. Nikdo nám nic moc neřekne.“
Mařák se zamyslel. Pokorná, Pokorná, letělo mu hlavou. Otevřel blok s poznámkami. Chvíli listoval a zarazil se u jednoho zápisu „dělala na nějakým ministerstvu“, stálo tam v souvislosti s Jitkou Pokornou. Tento záznam provázela čmáranice, ze které po chvíli vyčetl „bojí se“.
„Tak si jí najdeme na internetu, jestli dělala na ministerstvu, bude o ní někde nějaký záznam, určitě byla šajba, když z ní mají takový strach.“ zvedl se od stolu a šel k počítači. Zapnul ho a čekal, než se mu na obrazovce objeví potřebné ikony. Poklikal na google chrome, který si s Petrou nainstalovali načerno. Než by jim dorazil ajťák, nedočkali by se.
Za chvíli už oba prohlíželi stránky obsahující slovo Jitka Pokorná. A postupně jim oběma docházelo, že jestli Jitka Pokorná nese na nehodě Markéty jen sebemenší podíl viny, bude to pro oba hodně těžké. A bude hodně těžké jí tu vinu prokázat. Tahle ženská má dlouhý prsty.
Začetli se a tak nevnímali, že venku začalo opět sněžit. Čas pomalu plynul kolem nich. Nevěděli, že v tu chvíli zastavila v psychiatrické léčebně v Bohnicích sanitka a dva zřízenci vezli Markétu na nosítkách dovnitř. Byla přikrytá jasně červenou dekou a v její tváři byla znát únava způsobená množstvím tlumících léků. Nevěděli ani, že Markétina matka položila telefon a opřela se o kuchyňskou linku, aby se nesvezla k zemi. Chvíli jen tak stála, potom si natočila sklenici vody, rychle ji vypila a potom se nahlas rozplakala.
-
Jitka Pokorná se protáhla na židli. Lenka proti ní probírala faktury a řadila si je. Jitka si urovnala tyrkysový šátek, který si dnes uvázala k černému oblečení, a podívala se z okna. Zase sněžilo.
„Tak že by bílé vánoce.“ řekla Lence.
„No, kluk by měl radost. Chtěli jsme jet na hory.“ odpověděla jí Lenka nelogicky. Na horách sníh byl už dlouho a nevypadalo to, že by měl roztát.
Jitka se zvedla a přešla malou předsíňku, aby se přes kancelář ředitele Jana Šimona dostala do malé kuchyňky. Připravila si kávu a pomalu se vracela zpátky. Jan Šimon se dnes na chvilku zastavil v kanceláři pro nějaká lejstra a po pár minutách zmizel s tím, že už se nevrátí. Měla volné pole působnosti, a tak hned po ránu zvedla telefon a zavolala Markétině matce. Markétu zpátky nevezmou a hotovo. Suše jí tuto věc oznámila. Markétina matka se nezmohla na slovo a Jitka věděla, že pomalými kroky jde ke svému cíli. Nahlédla k Mirce Leklé do kanceláře. Tak cosi datlila do svého počítače a Jitku nezaregistrovala. Jitka tedy vešla do místnosti, kterou sdílela s Lenkou a kávu si postavila na stůl. Chvíli jen tak postávala, až jí z přemýšlení nad tím, jak se jít o začíná dařit, vytrhl zvonek. Lenka se natáhla k bzučáku a otevřela.
„Dobré ráno.“ pozdravila vrchní sestra Kovářová. V ruce měla opět záznamovou knihu s kočičkami vyobrazenými na deskách, brýle jí visely na krku na stříbrném řetízku.
„Dobré.“ odpověděla Jitka s Lenkou téměř jednohlasně.
„Měli jsme problém, Sašu z prvního patra včera odvezli do nemocnice, má zlomenou nohu, uklouzla Angelice ve sprše. Ale nic dramatického, jeden z úrazů, které se prostě stávají.“ řekla Jitce a chtěla pokračovat. Ta ji však rychle přerušila.
„Vono je toho málo?“ zaútočila na Kovářovou.
„No, tohle se ale fakt stává, tomu se nedalo zabránit, to ta Angelika ….“ nestihla obhajobu doříct.
„Vrchní, uvědomte si, že malérů máme víc než dost. A taky si vyberte, jestli budete kopat s námi nebo s nějakým posraným personálem na odděleních. To je vaše věc, ale mám pocit, že jsme tady mluvily o vašich dluzích, takže by vaše rozhodnutí mělo být jasný.“ řekla jí příkře a ani nečekala na odpověď.
„Se mi to snad zdá.“ pokračovala směrem k Lence „jedno řeším a voni zmrzačej dalšího. To je opravdu zlej sen.“
Potom se zvedla a aniž se na vrchní sestru podívala vyšla z kanceláře. Dveře se za ní hlasitě zabouchly. Za chvíli už dusala chodbou směrem do prvního patra. Neobtěžovala se odpovědět na pozdrav uklízečkám, které kolem ní vcházely do šatny. Ani nečekala na výtah a schody v podstatě vyběhla. Rozrazila dveře na oddělení a neohlížejíc se ani na jednu stranu, přešla rychle k místnosti sester. Nikdo tam nebyl. Teprve v ten moment si uvědomila, že na oddělení je nezvyklé ticho. Nikde na chodbě nikdo nebyl. Nakoukla do společenské místnosti. Ani tady nikdo. Chodba byla tmavá a prázdná, dveře do pokojů zavřené. Prosklenými tabulkami ve dveřích nakoukla do několika pokojů, ale všude bylo ustláno, uklizeno a neviděla žádného z klientů.
Vyběhla ven a zaklepala na dveře sesterny. Nikdo neotvíral. Ještě pár vteřin bušila do dveří, ale když se nic nedělo, seběhla ze schodů a proběhla vrátnicí. Že dlažba před vchodem klouže si uvědomila v okamžiku, kdy s žuchnutím dopadla na zem. Cítila, jak se jí mokro prodírá skrz černé džíny. Zezadu se jí někdo pokoušel pomoct na nohy. Ohlédla se a viděla jednoho z klientů, jak jí se soustředěným výrazem ve tváři tahá směrem nahoru. Cítila ten tah a současně pocítila odpor.
„Nech mě!“ řekla mu příkře a mladý muž se odtáhl. Soustředění v jeho tváři se rychle přeměnilo v údiv. Jitka vstala a vešla dovnitř. Věděla, že vrátná má velkou radost z jejího ponížení a tak se rychle vrátila do kanceláře. Rychle si sedla, aby Lenka nezaregistrovala, že má kalhoty zezadu celé mokré, a doufala, že si je moc neušpinila. Vrchní sestra už byla pryč. Vytočila její číslo, aby se dozvěděla, že celé oddělení je vzadu na zahradě a všichni si užívají sněhu. Jitka Kovářové příkře sdělila, aby přikázala pečovatelům rychle všechny odvést dovnitř, protože snad nechtějí mít další zlomeninu na oddělení. Nečekala na námitky a zavěsila.
Lenka zvedla oči a viděla, že Jitka je ve tváři znovu celá rudá, a napadlo ji, že Jitce se to trochu vymyká. Ráno seřvala vrátnou, potom se pohádala s Markétinou matkou a teď přilítla do kanceláře celá špinavá a mokrá, aby vzápětí křičela na Kovářovou úplné nesmysly.
-
Vrchní sestra Kovářová odložila krabici s léky, kterou dovezli včera odpoledne. Než jí Jitka Pokorná zavolala, začala krabičky popisovat. Přemýšlela u toho o tom, jak se Jitka ráno chovala. A teď jí ze zamyšlení vytrhl zvonící telefon a Jitka na ni vyštěkla nesmyslný příkaz a rychle zavěsila. Podívala se z okna. Sněžilo. Zvedla se, přes ramena si přehodila svetr a za chvíli už kráčela zahradou. Na ramena se jí sypaly vločky. Vlasy měla pokryté sněhovou peřinou. Příliš pozdě si uvědomila, že se měla i přezout. Pantofle nebyly do sněhu dobrým obutím. Přebrodila se sněhem a mezi klienty, kteří po sobě házeli čerstvé nánosy sněhu, vyhledala pečovatele. Rychle mu tlumočila příkaz, aby odvedl klienty dovnitř, než si někdo ublíží. Nečekala na námitky, otočila se a spěchala zpátky do tepla budovy. Slyšela, jak začal klienty svolávat a snažil se jim vysvětlit, že musejí jít domů. Nemohla přeslechnout jeho nechápavé narážky. Teď to měla na krku ona. Ale při ranním rozhovoru s Jitkou pochopila, za koho musí kopat. Dluhy, které jí nechal syn, musí splatit. A tak tuhle práci opravdu potřebuje.
Před vchodem si oklepala sníh z ramen. V kanceláři našla suché ponožky a vrátila se ke své práci.
-
Markétině matce tekly slzy po tvářích a stékaly pomalu na krk, kde studily. Nevnímala ten chlad, husí kůže jí naskočila ze strachu o její dceru. Když překonala první šok z druhého skoku Markéty z okna, když přežila hrůzu spojenou s několik hodin trvající operací, když se vzpamatovala z toho, že Markétu museli dvakrát resuscitovat, přišla další rána.
-
Jitka se uklidnila a teď seděla v kanceláři a dopíjela kávu. Za chvíli se chystala odjet. Lenka dokončovala dnešní práci a pokukovala po hodinkách.
„Běžte, Lenko.“ řekla jí Jitka.
„Dodělám to a půjdu.“ odpověděla.
Ředitelstvím zazněl zvonek ohlašující, že někdo chce dovnitř. Lenka se natáhla a bzučákem otevřela. Ve dveřích se za malou chvilku objevila Radka. Na sobě měla pracovní vestu a v ruce táhla objemnou tašku.
„Tady máte ty kuřata, paní Pokorná.“ natáhla ruku s taškou směrem k Jitce.
„Jé, úplně jsem na to zapomněla, díky.“ řekla Jitka a vzala si bílou igelitovou tašku naditou čerstvými kuřaty. Ani se neptala, kolik bude platit, věděla už dopředu, že nic. Již půl roku jí Radka zásobovala kuřaty, vajíčky, občas i něčím jiným a nikdy za to nic nechtěla.
„Něco vám přinesu.“ řekla Jitka a tašku dala ke stěně.
„Měla byste vědět, že se po baráku hodně řeší, proč jste ještě tady, když už tady bejt nemáte.“ začala Radka pomalu a opatrně.
Lenka zvedla oči, chvíli na obě hleděla a potom se zvedla a odešla do kuchyňky umýt nádobí po dnešním dni. V ruce nesla dva šálky od kávy a jednu skleničku.
„Dominik dokonce řikal, že se optá, nevim koho, esli jako už náhodou nemáte bejt pryč a že vás tady jako furt platěj.“ pokračovala Radka a potom se dlouze rozpovídala o všem, co za celý den vyposlechla po domě, zatímco postávala potichu za rohem, v prostoru pro kouření i co se dozvěděla, protože se zeptala.
Jitka nasávala její informace, pokyvovala a věděla, že má vyhráno. S Radkou může manipulovat, jak chce. Bude vědět, kde se co šustne. Jen, aby to ta „slepice“ nepokazila, proběhlo jí občas hlavou. Za dobrou půlhodinu už věděla, co a jak. Lenka si mezitím sbalila své věci, obě pozdravila a zmizela. V kanceláři osaměla Jitka s Radkou a měly volné pole působnosti a mohly v klidu probírat, co se po domově stalo, co si kdo myslí a spoustu dalších věcí.
Když se později rozcházely, měla Radka pocit, že konečně začala něco dělat se svým životem. Rázně šla chodbou ke své kanceláři a přemýšlela, jak se to najednou dokáže všechno otočit. Jitka se zatím sama na sebe usmála do zrcadla v koupelně, kde si po použití WC myla ruce. Potom si v kanceláři zabalila notebook do černé kožené tašky, popadla kabelku, přes ramena si přehodila kožený kabát a za chvíli už seděla ve svém BMW a odjížděla domů. Při výjezdu ze zahrady domova dostala malý smyk, ale rychle ho vyrovnala a přidala plyn, aby vyjela kopeček, který ji čekal. Silnice moc uklizené nebyly, tak se do svého bytu v centru Prahy přímo ploužila. ploužila. Soustředila se na řízení uklouzaném sněhu tak, že neměla čas přemýšlet o dalším postupu k cíli svého plánu.
Žádné komentáře:
Okomentovat