Karolína dosedla do křesla. Slyšela, jak Adéla vedle dovírá dvířka praček. Vzápětí seozvalo několikeré otočení, jak na pračkách nastavila program. Když vcházela do dveří, projela chodbou Boženka s vozíkem plným oblečení. Malá místnost sloužící jako šatna pro pracovnice prádelny byla občas plná. Scházely se tu uklízečky, sem tam zašli i chlapi z údržby. Tři křesla, stolek a malá skříňka prostor téměř zaplňovaly. Malé okno u stropu suterénní místnosti neposkytovalo dostatek světla ani při slunných dnech, takže mdlá žárovka svítila celý den v marné snaze prozářit temný prostor k útulnosti.
Adéla se sklonila ke skříňce a vyndala plastovou krabičku. Otevřela jí a nabídla Karolíně jablečný koláč. Ta si jeden vzala, poděkovala a potom už jen obě seděly a mlčky jedly. Ticho narušilo zvonění telefonu.
„Prádelna“ ohlásila se Adéla.
Karolína jen viděla, jak se Adéle mihl obličejem děs. Odpověděla, že ano, telefon zavěsila a zhluboka se nadechla.
„Mám jít na vedení. Mám strach.“ hlesla potichu.
Karolína si jen povzdechla a mlčky Adélu vyprovodila. Ta se u výtahu střetla s Boženkou, která před pár minutami předala vyprané a vyžehlené prádlo na jedno z oddělení. Teď se chystala žehlit další várku. Když Adéla kladla nohu na první schod, uslyšela za zády Boženčinu otázku: „Kam jdeš?“
„Do kanceláře. Nevím proč.“, odpověděla rychle a pomalu postupovala po schodech nahoru. Kolem vrátnice šla jako ve snách. Nějak podvědomě tušila, že dnešní den, kdy konečně po dlouhé době vysvitlo slunce, pro ni nebude znamenat nic dobrého. Ráno jí přeběhla přes cestu sousedovic černá kočka. Jak tu obludu Adéla nesnášela. Doteď se uklidňovala, že je to jen pověra. Teď měla obyčejný svíravý strach.
Když zvonila u dveří do administrativní části domova, ruce se jí třásly, v krku měla knedlík a žaludek se jí houpal.
-
Hana Kovářová vyjmula z tiskárny papíry a podívala se na vytištěný text. Pečlivě jej pročetla, potom se nad své jméno podepsala. Oba papíry potom vložila do záznamové knihy. Teprve, když byla s tímto hotová, šla, otevřela šatní skříň a převlékla se z džín a fialového svetru do bílého sesterského úboru s tyrkysovými aplikacemi. Na krk si zavěsila brýle a po pár minutách už vcházela na sesternu, kde Jaruška zrovna připravovala karty klientů, které musí ten den praktický lékař vyšetřit. Na každou kartu přilepila lísteček s poznámkou, proč má lékař ten den každého vidět. Hana vzala ze stolu noční hlášení a ponechala Jarušku jejím povinnostem. Dveře za sebou potichu zaklapla.
Cestou do kanceláře ředitele prohodila pár slov o počasí s vrátnou Aničkou a už její podpatky klapaly ztichlou chodbou mezi kancelářemi. Když vcházela k řediteli do kanceláře, cítila se klidná a vyrovnaná. Usadila se do pohodlného křesla tak, jak jí pokynul. Viděla, že dveře k Jitce Pokorné jsou zavřené a slyšela hlasitý hovor. Nebyl to přímo křik, ale bylo jasné, že uvnitř se Jitka s někým dohaduje. Vrchní nepoznala s kým.
Ředitel začal hovor o počasí, ale Hana jej na samém začátku přerušila. Vstala, na stůl mu položila noční hlášení a doplnila, že se nic zásadního, co by bylo potřeba řešit, nestalo. Potom znovu otevřela záznamovou knihu s kočičkami na deskách a položila před něj svoji výpověď, kterou ráno napsala, vytiskla a podepsala.
„Podepište mi, prosím, kopii.“ požádala nahlas a čekala.
Jan Šimon na ni zkoumavě hleděl. Hana poznala, že tohle nečekal.
„Proč?“ zeptal se, když cítil, že ticho už působí trapně.
„Nechci to rozmazávat, pane řediteli, prostě chci odejít.“ odpověděla a zopakovala žádost o potvrzení kopie.
„Já k tomu zavolám Jitku.“ řekl.
„Zavolejte si, koho chcete. Personální pravomoc tu máte vy, vy jste mi podepsal snížení osobního, čímž pádem jsem přišla o 10.000, aniž bych byla předem nějak upozorněna na nějaké nedostatky. Prostě chci odejít a chci odejít co nejdřív. Jednoduše to podepište a pak si volejte, koho chcete.“ začala pěnit.
Pokrčil rameny a jedno paré podepsal. Pod svůj podpis otiskl razítko a natáhl ruku s papírem. Vzala si ho a rychle odešla. Z kanceláře Jitky stále slyšela zvýšené hlasy. V zádech cítila pátravý pohled Jana Šimona. Schody do prvního patra skoro vyběhla, v kanceláři se zhroutila na židli a z očí jí začaly téct slzy. Jen tak, bez jediného vzlyku tam seděla a po tvářích se jí stékaly slané slzy, které na krku studily.
-
Radka připravovala na nerezový vozík suroviny pro přípravu jídel na další den. Ve skladu bylo chladno a nerezový vozík a pult studily. I přes chladno všude kolem se jí v podpaží objevily skvrny potu. I ruce se jí potily. Nervozita si začala vybírat svoji daň. Odvážila potřebné množství polévkové koření a plastovou misku zavřela víčkem. Zbývá ještě odpočítat jablka na svačinu a má hotovo. Přivřené dveře do skladu se otevřely a dovnitř nakoukla Jitka Pokorná.
„Dobré ráno, Radko.“ pozdravila ji.
„Jé, dobré.“ odpověděla a snažila se vypadat vesele. Lenka jí ale včera večer volala a naznačila, že Jitka všechno ví. Nijak víc to nerozebíraly. Lenka slíbila se další den večer zastavit, aby mohly situaci probrat podrobněji. Radka tomu všemu vlastně moc nerozuměla. Jediné, co vycítila, bylo, že situace je vážná. Lenčin hlas vyzníval jasně.
„Radko, tak jsem vyhodila tu slepici z prádelny. Bohatě tam stačí Božena. A když na to Božena nebude stačit, půjde taky. Jděte se tam teď podívat a zjistěte, jak to tam vypadá. Zařiďte taky, aby ta kráva okamžitě vypadla, nechci jí tady už vidět.“ vychrlila Jitka a otočila se k odchodu.
„Proč jste ji vyhodila?“ osmělila se Radka.
„Protože mě srala. A navíc potřebujeme snižovat stavy. To vám musí stačit.“ zabouchla za sebou dveře a Radka ve skladu osaměla. Začala odpočítávat jablka. Přepravku s potřebným množstvím připravila ke dveřím a šla do prádelny.
-
Adéla seděla na bobku u skříňky a skládala si osobní věci do tašky. Boženka stála v rohu místnosti a plakala. Ruce měla v kapsách pracovních šatů.
„Boženko, neplač. Já se na tebe přijdu podívat.“ zvedla Adéla hlavu. Potom se otočila a ve dveřích uviděla Radku.
„Jděte pryč, zabalím si a půjdu. Nechci vás vidět.“ řekla Radce a dál se věnovala skládání věcí ze skřínky.
„Adélo, je to tak. Prostě jste tu nadbytečná. Navíc ty vaše řeči o potkanech a tak. To už nikdo nechtěl dál poslouchat.“ nasadila Radka tón, o kterém se domnívala, že je drsný.
Netušila, že polovina personálu se jí za rohem směje a právě tento tón parodují.
„Já vám řikám, abyste vypadla, potom vypadnu i já.“ zvedla se Adéla, otočila se čelem k Radce, ruce si dala v bok a pokračovala „Je mi to už jedno, tak vám to řeknu. Jste trapná kráva, která umí jen lézt Pokorný do prdele. Kdybyste nebyla taková vlezprdel, dál byste tady po baráku ty prdele utírala. Jste totiž blbá jak štolvek, úplně vymaštěná. Když se rozdávala chytrost, tak jste chyběla, zato pro ošklivost jste si došla několikrát. Mimochodem, doporučuju si příště nemalovat ty řasy, když to neumíte. Řasenka opatlaná všude kolem se pro osobu vašeho postavení nehodí. Jo, můžete mě žalovat.“
Radka zalapala po dechu. Stála tam a viděla Adélu, která celou dobu nezvedla hlas. Ty urážky na ni pálila hlasem klidným a tichým. O to důraznějším. Za ní se Božence ve tváři mísil údiv, strach, pobavení. Kdyby nebyla situace tak vyhrocená, určitě by se smála.
Chvíli všechny tři mlčky stály. Adéla vyzývavě hleděla Radce do očí a ta pod jejím zrakem rudla. Úplně cítila, jak se jí rozpalují tváře do červena a skvrny v podpaží se ještě rozšiřují.
„Vole, tak to bylo dobrý.“ ozvalo se Radce za zády.
Stál tam Štefan a dvěma hlavním aktérkám a Božence až teď došlo, že tam byl celou dobu a všechno to slyšel. V ruce držel hrablo na sníh, z bot mu ještě odkapávala voda. Zimní pracovní bundu měl rozepnutou, ale na hlavě měl pořád ještě čepici. Rukavice mu koukaly z pravé kapsy. Stál tam a smál se. Smál se a přitom zdviženým palcem volné ruky ukazoval Adéle, že tohle se jí povedlo.
Radce nezbylo, než prádelnu opustit. Odešla rychle a v zádech cítila pohledy, pohrdavé pohledy.
-
Karolína si přitáhla bundu k tělu. Napadlo ji, že už snad bude jaro. Potáhla z cigarety a napila se kafe, které si koupila v automatu u vchodu do budovy. Na příjezdové cestě viděla sanitku. Pomalu se blížila k hlavnímu vchodu a majáček na střeše jí tiše blikal. Řidič se ještě otočil, nacouval zadními dveřmi ke vchodu tak, aby se jim nosítka lépe vykládala. Karolína neviděla, koho přivezli nebo jestli budou někoho odvážet. Sanitky byly v domově na denním pořádku. Nikoho nepřekvapovaly. Přesto přemýšlela. Sašu z nemocnice už vrátili. Jezdila teď na vozíku a neustále nadávala. Tak se asi někomu udělalo špatně, napadlo ji, vhodila nedopalek cigarety do sklenice od Znojemských okurek. Kávu dopila, cestou k budově mačkala hnědý kelímek v ruce. Když ho vhazovala do odpadkové koše, viděla u výtahu nosítka a nich Markétu. O recepční pult se opíral Jan Šimon a kousek dál postávala vrchní Kovářová. Ruce měla v kapsách a mlčela.
Markéta ležela na nosítkách přikrytá jasně červenou dekou. Na hlavě měla pruhovaného kulicha, oči měla zavřené a vypadala klidně. Popruhy měla zapnuté přes nohy a hrudník, aby z nosítek nespadla. Když se otevřely dveře výtahu, otevřela oči a začala sebou škubat. Svoji snahu doprovázela křikem. Když se jí záchranář snažil uklidnit a přiblížil ruku k jejímu obličeji, zvedla rychle hlavu a kousla ho. Zaklel a ruku rychle stáhnul.
Podlahu začala barvit jeho krev. Byla jasně červená. Trochu jí ulpělo na Markétině puse, vzezření šílence tak bylo v tuto chvíli dokonalé. Vrchní Kovářová vběhla do výtahu na poslední chvíli a zmáčkla tlačítko prvního patra. Tam pokynula pokousanému záchranáři, aby se zastavil na sesterně, kde mu zranění ošetří. Srdce jí bušilo a krev rychle pulsovala. Věděla, že Markétina matka poštvala na ředitele a domov svého právníka. Ten tam před týdnem naběhl, vysvětlil Janu Šimonovi, že má povinnost si Markétu vzít zpátky. Ta už v psychiatrické léčebně dál zůstávat nebude. Jestli ji zpátky nevezmou, podá žalobu a celou věc předá médiím, ať si tedy všichni rozmyslí, jak to chtějí do budoucna vést. Vypadal neústupně a dost vztekle. Druhý den domluvil Jan Šimon termín převozu Markéty z uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny Bohnice zpátky do domova. Nechal připravit polstrovanou místnost, opravit zámek na okně a doufal, že všechno dobře dopadne. Teď ležela Markéta na nosítkách a už se zase tvářila jako beránek, který by mouše neublížil.
Když vjížděli do chodby oddělení, kde byla Markéta umístěna, slyšeli až v přízemí řev ostatních klientů, které záchranářská nosítka a neznámí lidé v jasně červených bundách rozrušili natolik, že začali křičet a někteří tloukli hlavou do zdi.
Miloš pomáhal sundat Markétu z pojízdného lůžka, aby ji mohl odvést do jejího pokoje. Vrchní Kovářová jí píchla injekci na uklidnění a oba ji uložili do postele. Miloš ji ještě přikryl a zavřel za sebou dveře. Viděl, jak Jim mezitím uklidňuje ostatní. Pustil nahlas nějakou příšerně pomalou hudbu a snažil se, aby se všichni klienti chytili za ruce a pomalu se kolébali v rytmu uklidňující muziky. Zatím byl úspěšný u tří, ale i to byl úspěch. Ostatní přestali křičet a zaujatě pozorovali, co se kolem nich děje. Miloš se ještě otočil a malým okénkem z nerozbitného skla ve dveřích Markétina pokoje viděl, že mladá dívka usnula. Neležela už teď na zádech, jak ji s vrchní uložili, ale otočila se obličejem ke zdi. Deka v zeleném povlaku se pomalu zvedala v rytmu Markétina dechu.
-
V ředitelně bylo vedro k zalknutí. Jan Šimon pootevřel okno. Přesto cítil, že se mu košile začíná lepit na záda. V oknech nebyly žaluzie a ani závěsy do ředitelny nikdy nikdo nedal. Před půl hodinou začalo svítit slunce, které už dávalo najevo, že zima pomalu končí. Neuvěřitelnou silou se opíralo do skleněných tabulek, které pokrývaly celou jednu stěnu kanceláře. V křesle seděla sestra Jaruška, na klíně měla otevřenou Markétinu kartu a čekala. I na ní bylo vidět, že ovzduší v místnosti jí nedělá dobře. Pracovní vestu si sundala a odložila na gauč vedle křesla.
„Nechcete vodu?“ zeptal se Jan.
„Ani ne, děkuju, předpokládám, že budeme rychle hotový.“ doufala, že otázku Markéty vyřeší rychle a ona se bude moci vrátit ke své práci. Nechápala, proč to s ředitelem neřeší vrchní Kovářová, ale byla po včerejšku unavená, že se jí nechtělo o ničem dumat. Starší syn přišel ze školy s teplotou, ze které se do večera vyklubala horečka. Potom začal zvracet, takže v jednu ráno vyrazila Jaruška na pohotovost, kde čekali další hodinu. Službu konající doktorka to uzavřela jako jarní virozu, kterých je všude plno a poslala je domů. Když se Jaruška konečně dostala do postele a hlídku u syna převzal manžel, bylo půl čtvrté. Budík jí zvonil hodinu a půl potom, co ulehla. Ráno musela sehnat babičku, aby přijela hlídat, do práce vyrážela se zpožděním. Vypila už tři kafe, ale pořád měla pocit, že až uvidí postel, usne ve stoje.
Jan Šimon hleděl do počítače. Jaruška si promnula oči. Dusno v místnosti, únava a ticho, které tam vládlo, ji ukolébávalo. Doufala, že vydrží. Přišlo jí to celé jako věčnost, když do místnosti vstoupila Jitka Pokorná. Odsunula Jarčinu vestu a sedla si na gauč. Na stůl postavila sklenici s vodou a ruce založila na klín. Podívala se na Jarku, potom na ředitele a začala mluvit.
„Předpokládám, že víte, že vrchní je ve výpovědi. Přestože má dva měsíce výpovědní lhůtu, byla jsem jí teď říct, aby už zítra nechodila. Převezmete její povinnosti, tedy se i řádně postaráte o případ Markéta. Prioritou je, aby byla co nejdřív zpátky v Bohnicích. Jak to uděláte, je vaše věc. To je vše, můžete jít.“
Jaruška se snažila něco říct, ale Jitka se už zvedla, došla k ředitelovu stolu a přisunula mu desky, které do té doby ležely na rohu. Tím dala jasně najevo, že debata je u konce. Jaruška si posbírala své věci a beze slova odešla. Oči ji pálily a ruce se začaly třást. Přemýšlela, co se stalo, že tu vrchní takhle vyhodili. Vždyť z ní byla Pokorná ještě nedávno v plenkách. O té zdravotní pojišťovně se nemohli dozvědět. To se zvládlo udělat. Doufala, že ji vrchní nebude vinit, že donesla vedení, jak za ní musela ty výkazy vypracovat. Když za sebou zavírala dveře sesterny, rozklepala se jí kolena. Natočila si plnou sklenici vody a hltavě ji vypila. Otevřela okno dokořán a lačně se nadechla vzduchu. Začalo být cítit jaro. Sníh pomalu začal tát a odkapával ze stromů. Na zemi se tvořila nepříjemná břečka, která promáčí jakoukoli obuv, kromě holinek.
Žádné komentáře:
Okomentovat