Kapitola osmá - Vztek

Miloš vyšel z policejní služebny. Zhluboka se nadechl vzduchu prosyceného vytrvalým deštěm. Pršelo už tři dny. Rozhlédl se a pomalu odcházel na zastávku autobusu. Cestou si zapálil cigaretu. I přes, na leden, nezvykle teplé počasí mu ruka křehla. Déšť mu smáčel hnědou bundu a nakrátko ostříhané vlasy se mu brzy lepily k hlavě. Hlavou se mu honily okamžiky právě odžitého výslechu. Nakonec z toho neměl tak hrozný pocit. 

Ten policajt byl docela uznalej, napadlo ho. Před autobusovou zastávkou hodil nedopalek cigarety do kanálu a schoval se v prosklené budce. Táhlo tam. Schoulil hlavu a čekal. Když autobus po pár minutách přijel, těšil se na teplo uvnitř. V tuto dobu cestovalo málo lidí, autobus byl skoro prázdný. Jen pár lidí se krčilo na sedadlech a cestovali za svými povinnostmi. 

Miloš se posadil na sedačku hned za řidiče a zavřel oči. Víc, než výslech, mu teď běžel hlavou znovu ten incident s Markétou. Snažil se na všechno zapomenout, ale stejně se mu kaleidoskop té hrůzy odvíjel před očima každý večer a v noci ho budily zlé sny. Nemohl se toho zbavit. Nešlo to. 

Autobus s trhnutím zastavil. Miloš otevřel oči a uvědomil si, že vystupuje. Na poslední chvíli vyběhl ven, znamení o tom, že se dveře budou zavírat, už mu znělo nad hlavou. Zalovil v kapse pro krabičku cigaret a znovu si jednu připálil. Zvedl si límec bundy a svižně procházel parkem směrem k domovu. Děsil se, že za chvíli stane před ředitelem a hlavně Jitkou Pokornou a bude jim muset vyprávět, jak to celé proběhlo. Přemýšlel, jak se tomu rozhovoru vyhnout. Policajt ho přímo nabádal, aby nikomu nic o průběhu výslechu neříkal. Nechtěl mít problémy ani na jedné straně. Teď netušil, jak z toho ven. 

Z přemýšlení ho vytrhlo zavolání. Otočil se a viděl za sebou pospíchat Adélu z prádelny. Počkal na ni. Náplast už na tváři neměla a jen malá jizva připomínala, že se jí něco stalo. Po baráku se šuškalo, že jí snad Štefan střelil vzduchovkou. Omylem sice, ale že ho z nějakého důvodu nechtěla prásknout. Vyprávěla všem, že jí vyprskl olej z pánve, ale nikdo tomu nevěřil. Dohnala ho a smála se. 

„Nemáš cígo?“ zeptala se místo pozdravu.

„Jo“ odpověděl a vyndal z kapsy krabičku cigaret. Adéla si jednu vytáhla a Miloš jí připálil. 

„Kdes byl?“ zeptala se znovu. 

„Na fízlech, byl jsem vypovídat, ale nechci o tom mluvit.“ odbyl jí a oba vykročili. Adéla se už neptala, takže se chvilku smáli, jak se včera Boženka natáhla přes pytel plen, který nechal Miloš vprostřed chodby a ona si ho nevšimla, protože šla zády a táhla vozík se špinavým prádlem. Najednou Adéla zaklela a Miloš si všiml, že šlápla do louže. Její noha teď vězela po kotníky ve vodě. Podívali se na sebe a začali se smát ještě víc. Ten smích jakoby Miloše očišťoval, jakoby z něj smýval veškerou tu hrůzu posledních dnů. 

Brankou domova tak procházeli oba v dobré náladě a Milošovi bylo jasné, že si s otázkami Jitky Pokorné poradí. 

-

Jitka Pokorná soptila. Aby ji nikdo neviděl, řekla Lence, že musí odjet něco vyřídit, sedla do svého BMW a vyrazila pryč. Za pár minut seděla v kavárně obchodního centra a upíjela Latté. Objednala si k němu sice i dort, ale jakmile jej před ní servírka postavila, došlo jí, že na něj stejně nemá chuť a jíst ho nebude. Zaplatila hned, aby mohla kdykoli odejít a nemusela potom čekat na obsluhu, u které by se domáhala zaplacení. Teď se dívala na čokoládou politý dort a vztek ji neopouštěl. Co si to ten Orlický dovolil, honilo se jí hlavou pořád dokola. Normálně jí řekl, že mu policajti zakázali mluvit o čemkoli z výslechu, otočil se a odešel. Na tohle nebyla zvyklá. Jan Šimon, který byl u všeho přítomen, jen pokrčil rameny a víc se nevyptával. Když Orlický odešel a Jitka se pokoušela na toto téma před Janem rozčilovat, utnul jí s tím, že když mu to zakázali, tak mu to zakázali. Víc, že to zatím nebudou řešit. Potom se otočil k počítači, čímž dal Jitce najevo, že rozprava je u konce. 

Na stole se rozvibroval telefon. Zvonění vypnula, jakmile dosedla. Podívala se na displej a rozhodla se, že Davidovi ten telefon nezvedne. Když se telefon uklidnil, hodila ho do kabelky, kabát si přehodila přes ramena a odešla od nedopitého Latté pryč. Nechala za sebou servírku, která s pokrčením ramen sklidila téměř plnou sklenici a netknutý dort. Nevšimla si ani jejího nechápavého pohledu. Ještě chvíli bloumala obchodním centrem, ale zjistila, že zboží vystavené ve výlohách vůbec nevnímá. Prošla pomalu všechna patra, aniž zaregistrovala nové zboží a povánoční slevy, které lákaly lidi k nákupům. Za půl hodiny tedy sešla zpátky k autu, sedla si za volant a zavolala Lence, by vyřídila řediteli, že odjela do lékárny a dnes se již nevrátí. Nastartovala a rozjela se směrem k budově magistrátu. ¨

-

David seděl ve své kanceláři a pořád s ním cloumala kocovina. Upíjel energetický nápoj, o kterém mu Jarka před chvílí jedovatě řekla, že na kocovinu je to to nejhorší. Cítil ale potřebu kofeinu. Přivřenými žaluziemi se dovnitř dostalo jen velmi málo světla, což Davidovi teď dělalo dobře. Ztlumil si i jas na obrazovce počítače, i když teď měl zavřené oči a snažil se uklidnit rozbouřený žaludek, kterému čočka s uzeným, co byla dnes k obědu rozhodně neudělala dobře. Před obědem se ještě cítil jakž takž, hodinku po obědě o ještě vypadalo, že bude všechno dobré, ale po cigaretě, kterou si dal spolu s Lenkou, se žaludek přihlásil v plné síle a bouřil se proti snědenému jídlu. Jeho stavu nepomáhaly ani poslední události. Jitka předvolaná k výslechu byla hodně rozhozená. Poznal to na ní. Zná ji už přes 30 let, takže jakékoli i minimální výkyvy nálady dokázal detekovat s přesností laboratorní vah. Teď mu ani nezvedla telefon a Lenka na jeho otázky jen krčila rameny. 

Protáhl se a otevřel oči. Na dveře někdo zaťukal a už se hrnul dovnitř. Byla to Lenka s Radkou. V ruce nesly alkohol tester a smály se. Přisunuly mu ho po stole i s náustkem a požadovaly, aby fouknul. Zahleděl se na ně krhavýma očima a sdělil jim, že má na práci důležitější věci, než se starat o jejich zábavu v podobě hladiny alkoholu v jeho krvi. 

Radka se mírně začervenala, ale beze slova vzala tester ze stolu, dloubla do Lenky a společně odešly. Dveře jen přivřely, tak David dojel na židli blíž a do dveří kopl, aby se zavřely úplně. Monitor počítače mezitím přešel do režimu spánku. Zahýbal myší a připojil se k e-mailu. V rychlosti prošel odesilatele zpráv. Většina z nich vypadala nedůležitě. Jen jednu se rozhodl otevřít. Poklikal na příslušný řádek a přečetl si obsah. 

Potom se otočil na židli směrem k oknu, ovládl žaludek, který opět dával najevo, že mu oběd příliš nesvědčí, a vyhledal v telefonu číslo své matky. 

„Mami, ahoj, hele, neříkala ti Jitka něco o těch problémech tady?“ vychrlil na ni a potom rychle zavřel pusu. Měl strach, že bude zvracet. 

Dalších několik minut poslouchal, jak mu matka vysvětluje, že Jitčiny problémy on nemá řešit, protože to teď není důležité. Jitka si jistě poradí sama, jako ostatně vždy. Matka se rozloučila pozváním na večeři, které David striktně odmítl s odůvodněním potřeby večer ještě pracovat. Nevěděl sice v tu chvíli, jestli by láhev Tullamore Dew považovala matka za obchodního partnera, ale Davidovi bylo jasné, že večer se musí napravit tím, čím se včera tak pokřivil. Rozloučili se tedy a David se zvedl, aby se zašel podívat, jak pokračují práce na úpravě Markétina pokoje. 

Během chvíle stál v polstrované místnosti a rozhlížel se kolem sebe. Na oddělení bylo po obědě ticho přerušované jen občasnými vzlyky, které byly slyšet z chodby otevřenými dveřmi. Lídě zase bylo něco líto a plakala. Davida to nechalo klidným, stejně jako ostatní personál. Nikdo z nich této kategorii lidí neviděl do hlavy. Otupěli a neřešili to. Sžili se s pláčem, výkřiky i smíchem ostatních a nepídili se po příčinách. 

„Ahoj.“ ozvalo se Davidem. Otočil se a uviděl Štefana. 

„Dovezli ty dveře.“ informoval ho Štefan. Když David vyšel z místnosti, viděl tři cizí muže, jak nesou polstrované dveře. Personál běhal a zamykal klienty na pokojích, aby řemeslníci měli prostor a klid dveře přimontovat. Davidovi projel žaludkem další nával nevolnosti. Nemohl se pořádně nadechnout, protože vzduch na oddělení, kde bylo možno větrat je opravdu sporadicky, neposkytoval příliš kyslíku. Rozloučil se se Štefanem a rychlým krokem vyšel z oddělení ven. Tentokrát nečekal na výtah, ale schody seběhl. Bral je po dvou. Proběhl vrátnicí, aby se za pár desítek vteřin mohl nadechnout chladného lednového vzduchu. Nepršelo, ale na obloze se stahovaly černé mraky. David nedokázal odhadnout, jestli bude pršet nebo sněžit. 

-

Lenka odložila šanon a protáhla se v křesle. Záda jí dnes bolela jako čert. Včera seděla do noci u počítače a snažila se dohnat resty. Když konečně padla na gauč, aby si trochu orazila, usnula na něm v nepříliš pohodlné pozici. Byla tak unavená, že se za celou noc neprobudila a zřejmě ani nepohnula. Krk měla ráno ztuhlý a ani masážní sprcha moc nepomohla. 

Otočila se na židli a pohlédla z okna. Vypadalo to, že zase bude pršet. Viděla Davida, jak nasedl do mikrobusu a pomalu jel směrem k bráně. Věděla, že je zase opilý, ale nebyla to její starost. Povzdechla si, vzala z kabelky krabičku cigaret, chvíli hledala zapalovač, aby za pár vteřin vycházela z budovy, cigaretu mezi rty. Vdechla nejdřív chladný vzduch a hned potom nikotin. V ten okamžik začalo pršet. Z nebe lily proudy vody a Lenka byla ráda, že stojí pod stříškou. Dívala se, jak po cestách tečou potoky a pomalu kouřila. V kapse jí zavibroval telefon a vzápětí se ozvala úvodní melodie Krkonošských pohádek, kterou měla nastavenou jako zvonění. Vyndala telefon a podívala se na displej. Ségra. Nechtěla s ní mluvit. Chtěla mít chvíli klid. Poslední dny je dost napjatá. Musí se udržovat ve střehu a ségra ji prostě táhne dolů. Není tak bystrá a pořád se jí musí dokola něco vysvětlovat. Lenka netuší, proč si Jitka vybrala pro svůj plán zrovna ji, ale nějaký důvod mít musela. Nejspíš to, že Radka je s nervama v kýblu a do kapsy má vážně hluboko. Dá se s ní dobře manipulovat. Telefon přestal zvonit a Lenka ho vrátila do kapsy. Rozhodla se, že za ní potom dojde. Telefon se ozval znovu. Zase ségra. Něco se děje, napadlo Lenku a hovor tedy přijala.

„Leni, malér. Fakt malér. Co mám dělat?“ skoro plakala Radka. 

„Co se děje? Jdu k tobě.“ odpověděla a zavěsila. 

Když o minutu později klepala na dveře Radčiny kanceláře, cítila, jak jí krkem projela řezavá bolest. Bude muset na masáž, prolítlo jí hlavou. Radka neotvírala. Lenka se otočila a šla směrem ke kuchyni. Dveře byly pootevřené, tak vešla. Skutečnost, že nemá zdravotnický průkaz, jí nebránila v tom, aby se suverénně pohybovala kdekoli se jí zachtělo. Byla si vědoma své moci a využívala toho. 

Radku uviděla opřenou o nerezový pult. Vedle ní postávala malá kuchařka a tvářila se vážně. Lenka slyšela, že Radka cosi říká, ale na dálku neslyšela, co. Kolem ní se mihla pomocná kuchařka s vozíkem, kde měla naložené misky a příbory. Vyjela z kuchyně do jídelny a s řinkotem začala příbory přesypávat do stojanu, odkud si je potom strávníci berou. 

„Co se stalo?“ zeptala se Lenka, když došla k Radce a malé kuchařce, která si právě odvazovala igelitovou zástěru. 

„Pojď pryč.“ zašeptala Radka a společně vyšly z kuchyně. Jídelna byla prázdná. I pomocná kuchařka dokončila svoji práci a dveře do kuchyně za sebou zavřela. Hustý déšť uvedl místnost do stavu příjemného přítmí, jeho bubnování na okna znělo uklidňujícím dojmem. Přesto se Radka klepala nervozitou. 

Rychle odemkla dveře od své kanceláře a jakmile vstoupila, svezla se do křesla. 

„Sem jim to dala prošlý.“ hlesla.

„Co?“ nechápala Lenka.

„Ty jogurty, prostě byly dva dny prošlý.“

„To se nikomu nic nestane.“ uklidňovala Lenka svoji vyděšenou sestru.

„No, nestane, ale na odděleních si toho všimli a Jaruška už pištěla, že takhle to nejde. Prej to nahlásej řediteli.“ začala ze sebe chrlit.

„Klid.“ pronesla Lenka a s ujištěním, že to nějak zašolichaj, odešla z kanceláře. Dveře zavřela prudčeji, než chtěla, ale vztek s ní lomcoval. Hlavou se jí honilo, jak takovéhle chyby a přešlapy můžou ohrozit to, o co se tady celou dobu snaží. Vrátnicí prolítla jako vítr, aniž pohlédla na vrátného líně se povalujícího v křesle. Ucítila průvan. Někdo zřejmě zase nezavřel spojovací dveře do suterénu. Spolu s ním jí nosem prolétl i nasládlý pach použitých plen. Rozrazila dveře do administrativní části budovy a zjistila, že nemá klíče od ředitelství. Zazvonila na Mirku Leklou a za pár minut už hleděla do obrazovky počítače a přemýšlela, proč má tak hloupou sestru, která si neumí ohlídat trvanlivost nějakejch blbejch jogurtů. Ze zamyšlení ji vytrhl ředitel.

„Volal mi pan Kočí, že prý klienti dostali dnes prošlé jogurty. Zavolejte mi Radku.“ řekl Lence a ta si stihla jen uvědomit, že tohle byla vážně rychlost. Ruce se jí třásly, když brala do ruky mobilní telefon. 

-

Mirka Leklá zalepila obálku s výkazy, které právě dokončila. Měla je odeslat již před čtrnácti dny, ale nějak to nestihla. Teď se zvedla z pohodlného křesla a pomalu kráčela k vrátnici, aby obálku předala k odeslání. Z kanceláře ředitele slyšela, jak spílá Radce, která dnes vydala ke svačině prošlé jogurty. Potichu zaklapla dveře a šla ztichlou chodbou. Cestou minula dvě uklízečky, které měly hlavy u sebe a něčemu se smály. Mirce bylo jasné, že se smějí Radce, která na jednu z nich ráno křičela kvůli papírovým ručníkům na personálním záchodě. Zjevně měly z Radčiny chyby velkou radost. 

Pozdravily jí a Mirka odpověděla pokývnutím. Vešly do šatny a Mirka na chodbě osaměla. Otevřela dveře do recepce a na pult položila obálku. Vrátný zvedl zrak a po obálce se natáhl. 

„Půjde to ale až zítra, dneska už s tím odjeli.“ řekl Mirce.

„Nevadí.“ otočila se na podpatku a vracela se zpátky do své kanceláře. Proti ní šla uplakaná Radka. Hlavu měla sklopenou a hřbetem ruky si otírala uslzené oči. 

Nevěnovala jí jediný pohled. Mirka si jen všimla, že jí tváře hořely. Otevřela dveře do prostor ředitelství a viděla už jen, jak Lenka vyšla ven zadním vchodem. Dveře zabouchla a Mirka pootevřeným oknem slyšela, jak nastartovala auto a odjela.